Menu
Úvod webu > Wiki > Různé články z wikipedie
Reklamní sdělení
Měj své vlastní webové stránky!https://www.websnadno.czMít své vlastní webové stránky nebylo nikdy jednodušší. S WebSnadno je můžete mít i Vy.
Tvorba webových stránekhttps://blog.pageride.comPoznejte výhody balíčku služeb Premium! Aktivujte si jej na 30 dnů ZDARMA.
E-shop snadno & rychlehttps://www.websnadno.czSystém WebSnadno nabízí moderní e-shop s podporou on-line plateb.

Praotec Čech

Praotec Čech
Vyobrazení bratrů Čecha a Lecha na obrázku ze 14. století v Budyšínském rukopisu Kosmovy kroniky
Vyobrazení bratrů Čecha a Lecha na obrázku ze 14. století v Budyšínském rukopisu Kosmovy kroniky
Úmrtí 661
Povolání náčelník
Příbuzní kníže Lech a kníže Rus (sourozenci)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Praotec Čech je legendární prapředek, který podle českých pověstí o svém původu přivedl svůj lid do země, která po něm byla pojmenována Čechy.

Pojmenování kmene či národa podle postavy řadí Čecha mezi takzvané eponymní hrdiny, jako je římský Romulus, řecký Hellén nebo francký Francion. V Kosmově kronice je nazýván jménem Boemus, které souvisí s latinským označením Čech „Bohemia“, odvozeným od keltského kmene Bójů.[1] Jméno Čech se objevuje až v Dalimilově kronice. Titul, který je mu v různých pramenech přisuzován, se liší. V Kosmově kronice je označován pouze jako stařešina (senior) a pán, Dalimilova kronika mu přisuzuje nejasný titul lech a Hájkova kronika titul knížete.[2]

V některých dílech je mu přisuzován bratr jménem Lech, který měl být zase prapředkem Poláků. Tato postava se však nejdříve objevila v uherských a polských kronikách 13. a 14. století a to společně s postavou jménem Rus (Čech, Lech a Rus). V českých pramenech se poprvé objevuje až v kronice Přibíka Pulkavy z Radenína sepsané na konci 14. století. Postava Lecha se poté objevovala i v pozdějších dílech, například Hájkově kronice či Starých pověstech českých.[3][4]

Kdy legendární postava měla žít, není jasné, z logiky věci (příchod Slovanů do české kotliny) by mělo jít o raný středověk okolo 6. století. V Hájkově kronice je uváděno datum jeho příchodu v roce 644 a smrti v roce 661, to však není nijak doloženo.[5] V takovém případě by se jeho působení krylo s existencí Sámovy říše.

Prameny

 
Lech a Čech – dřevoryt z Kroniky Matěje Miechowského
 
Budyšínský rukopis Kosmovy kroniky, obrázek ze 14. století: Bratři Čech a Lech.

Kosmova kronika

V latinsky psané Kosmově Kronice Čechů se vypráví o příchodu bezejmenného lidu do dnešních Čech, kde

„ (…) tuším kolem hory Řípu mezi dvěma řekami, Ohří a Vltavou, prvá zařídil svá sídla, prvá založil obydlí a radostně na zemi postavil bůžky (penates), jež sebou na ramenou přinesl. Tehdy stařešina (senior), jehož ostatní jako pána provázeli, mezi jinými takto promluvil k své družině: ‚Druhové, kteří jste nejednou snášeli se mnou těžké trudy cesty po neschůdných lesích, zastavte se a obětujte svým bůžkům, jejichž zázračnou pomocí jste konečně přišli do této vlasti, kdysi osudem vám předurčené.' “[6] “

Následuje Čechova oslavná řeč o zemi, do které dorazili a otázka, jak by měla být pojmenována. Jeho lid mu odpověděl takto:

„ Poněvadž ty otče, se jmenuješ Čech (Boemus), kde najdeme lepší a vhodnější jméno, než aby i země slula Čechy (Boemia) ?“[7] “

Následně byl Čech dojat a pronesl další řeč k nové zemi.

Dalimilova kronika

V česky psané veršované Kronice tak řečeného Dalimila z počátku 14. století se poprvé objevuje motiv Charvátské země, vraždy, výstup na Říp a titul lech:

„ Leží země v srbském kraji,

Charváty ji nazývají
a v ní kdysi vládl lech,
který nosil jméno Čech.
Neboť dopustil se vraždy,
zbaven domova byl navždy.[8]

 “

Kronika Přibíka Pulkavy z Radenína

V Kronice české Přibíka Pulkavy z Radenína z druhé poloviny 14. století příběh vychází z Dalimilovy kroniky, ale Čech je líčen jako obyčejný člověk, nikoliv jako stařešina či lech. Objevuje se zde však postava jeho bratra Lecha, který osídlil Polsko.[9]

Hájkova kronika

Kronika česká Václava Hájka z Libočan z první poloviny 16. století vychází z předchozích zpracování látky, ale zároveň přináší řadu nových motivů, zpravidla považovaných za autorovu literární invenci. Přesto právě toto dílo svojí velkou čteností zajistilo popularizaci příběhu o Čechovi a stalo se kanonickým až do dob Jiráskova zpracování. Příchod Čecha do nové vlasti je Hájkem datován do roku 644 a v charvátské zemi je mu přisouzen hrad Psáry, zatímco jeho bratru Lechovi Krapina. Taktéž je jmenován Čechův syn Kleň, zakladatel Klenče.[10]

V Hájkově kronice je Čechovi přisouzen hrob v obci Ctiněves na úpatí Řípu kde měl roku 661 skonat a být pochován. O tomto hrobu existuje řada pověstí.[11]

Literární zpracování

Legenda o praotci Čechu

Čech se také objevuje v díle Legenda o praotci Čechu Sofie Podlipské z roku 1888. Je zde představen jako charvátský válečník bojující proti Hunům a Markomanům. Navštěvuje také budoucí Čechy kde se objevuje řada keltských motivů jako korkonti „krkonošští obři“ a druidi, s kterými se přátelsky stýká. Také je zmíněn hrad Zvíkov, údajně vystavěný Římany bojujícími proti Markomanům.[12]

Staré pověsti české

Ve Starých pověstech českých Aloise Jiráska je příběh o Čechovi již silně rozvinut a obsahuje řadu pozdních motivů. Zde následuje počátek vypravování z této knihy:

„ Za Tatrami, v rovinách při řece Visle rozkládala se od nepaměti charvátská země, část prvotní veliké vlasti slovanské.

V té charvátské zemi bytovala četná plemena, příbuzná jazykem, mravy, způsobem života. I stalo se, že se strhly mezi nimi vády a krvavé boje o meze a dědiny. Vstal rod na rod, příbuzní bojovali proti příbuzným a hubili se navzájem. V ten čas dva bratři mocného rodu, oba vojvodové, Čech a Lech, spolu se o to snesli, že opustí rodnou zemi bojem neblahou. Řekli si: „Vyhledejme sobě nových sídel, kdež by náš rod žil s pokojem a díla si hleděl.[13]

 “

Ostatní

Na českém internetu lze nalézt pověst o dceři Čecha, která se zamilovala do muže, kterého její otec nesnášel. Proto se svým milým utekla na jih země, kde je po letech Čech potkal a usmířil se s nimi. Manželé se však odmítli odstěhovat zpět domů, protože si na tom místě, pozdějším Zvíkově, „již zvykli“.[14][15]

Výklad

Většina historiků považovala příběh o Čechovi za ohlas, přinejmenším vzdálený, „pravé lidové“ pověsti, a hledala v ní určitý historický základ. Za autentické byly považovány již Pavlem Josefem Šafaříkem a Františkem Palackým, ale také badateli pozdějšími, motivy které se objevily až v Dalimilově kronice, například příchod Čechů z Charvátska (Charvátská země).[16]

Autenticitu Kosmova vyprávění, a jeho následovníků, odmítl v duchu pozitivismu Lubor Niederle a považoval jej za literární fikci, přinejlepším inspirovaný nějakou místní pověstí o Řípu.[17] V Kosmově líčení příchodu do Čech je nalézána řada shod s Vergiliovou Aeneidou,[18] a biblický příběh o příchodu Izraelitů vedených Mojžíšem do Kanaánu, Dalimilův motiv odchodu z domova z důvodu spáchané vraždy zase připomíná Mojžíšův odchod z Egypta.[19] Někteří amatérští badatelé spojují postavu Čech s dřívějším keltským osídlením a považují tak za jeho předobraz například Segovese.[20][21][22]

Charvátsko

V Dalimilově kronice je uváděna jako vlast Čecha a jeho lidu Charvátsko. V důsledku všeobecně přijímaného názoru o příchodu Čechů z východu nebyla tato země ztotožněna s jihoslovanským Chorvatskem, ale Bílým Charvátskem zmiňovaným Konstatinem Porfyrogenetem. Umístění české pravlasti na Balkán by tak bylo omylem.[23]

Lubor Niederle v souvislosti s Dalimilovým přisouzením balkánské pravlasti Čechům upozornil na učenou teorii v ruské Pověsti dávných let o ilyrském či panonském původu Slovanů. Podle tohoto konceptu by po zmatení jazyků museli předci Čechů putovat z Šineáru do Čech přes Balkán. Problémem této hypotézy je však že na základě této geografické logiky, která ostatně nebyla středověkému myšlení vlastní, by musely hledat své předky na Balkáně všechny evropské národy, snad s výjimkou Rusů, u nichž měla právě tato teorie vzniknout.[17]

Odkazy

Reference

  1. ↑ VESELÝ, Josef. Český rozhlas - Staré pověsti české aneb Causa praotce Čecha [online]. [cit. 2018-05-08]. Dostupné online.
  2. ↑ GRIČOVÁ, Andrea. Topos příchodu praotce Čecha. Praha, 2018. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta Ústav české literatury a komparatistiky. Vedoucí práce Petr A. Bílek. s. 29. [Dále jen Gričová (2018)]. Dostupné online.
  3. ↑ GRZESIK, Ryszard. Żywot św. Stefana króla Węgier, czyli Kronika Węgiersko-polska. Warszawa: Wydawnictwo „DiG”, 2003. ISBN 8371812760.
  4. ↑ FAŁOWSKI, Adam. Biesiada słowiańska. Kraków: Universitas, 1992. S. 40.
  5. ↑ 23. schůzka: Staré pověsti české aneb Causa praotce Čecha. Dvojka.rozhlas.cz [online]. 2006-12-04. Dostupné online.
  6. ↑ Kosmas. Kosmova kronika česká. Praha: Paseka, 2005. ISBN 80-7185-515-4. S. 32. [Dále jen Kosmas].
  7. ↑ Kosmas, s. 34
  8. ↑ Gričová (2018), s. 29
  9. ↑ Gričová (2018), s. 30-31
  10. ↑ Gričová (2018), s. 32, 35
  11. ↑ Český rozhlas Sever - Přes Říp do Ctiněvsi k hrobu praotce Čecha [online]. [cit. 2018-05-08]. Dostupné online.
  12. ↑ Gričová (2018), s. 44-53
  13. ↑ Staré pověsti české - O Čechovi [online]. [cit. 2018-05-08]. Dostupné online.
  14. ↑ Záhadolog - Zvíkov: Tajemná věž Markomanka [online]. [cit. 2018-05-08]. Dostupné online.
  15. ↑ Projekt záře - Jaké je skutečné stáří hradu Zvíkov [online]. [cit. 2018-05-08]. Dostupné online.
  16. ↑ TŘEŠTÍK, Dušan. Mýty kmene Čechů. Praha: Lidové noviny, 2003. ISBN 80-7106-646-X. S. 8–9. [Dále jen Třeštík (2003)].
  17. ↑ Skočit nahoru k:a b Třeštík (2003), s. 60
  18. ↑ Kosmas, s. 218
  19. ↑ Gričová (2018), s. 27, 29
  20. ↑ Bratrstvo Keltů - Vliv Keltů v dějinách [online]. [cit. 2018-05-08]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-05-23.
  21. ↑ Segovesus.net - Praotec Kelt [online]. [cit. 2018-05-08]. Dostupné online.
  22. ↑ Boiohaemum - Staré pověsti keltské [online]. [cit. 2018-05-08]. Dostupné online.
  23. ↑ Třeštík (2003), s. 59

Literatura

Související články

Externí odkazy

Seznam mytických panovníků Čech a Moravy

ikona
Je navrženo začlenění celého obsahu článku Seznam známých vládců českých kmenů do tohoto článku.
Odtamtud sem pak má vést přesměrování. K návrhu se můžete vyjádřit v diskusi.
ikona
Tento článek není dostatečně ozdrojován, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.
Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.
 
Vyšehrad nad Vltavou

Seznam mytických panovníků českého státu a Moravy obsahuje jména vládců, o kterých vyprávějí staré české a moravské pověsti, ale jejichž existence není doložena historickými prameny. Většina je kladena do období před formováním historického českého státu a Velké Moravy, tedy před konec 9. století. Některé pověsti zmiňují nedoložené panovníky i v pozdějších obdobích, např. Bruncvík a Ječmínek.

Přehled respektuje i existenci tzv. českých kmenů, které dnes považujeme spíše za jednotlivá knížectví později sjednocená pod pražskými Přemyslovci.[1] Včetně zlických a luckých knížat uvádí různé kroniky dohromady 18 historicky nedoložených českých knížat, z Moravy je známo 13 takových panovníků.

Mýtičtí panovníci Čech

České knížectví

 
Praotec Čech a jeho družina.

Základní vyprávění o nejstarších panovnících je známo z Kosmovy kroniky.[2] Tito legendární panovníci měli podle pověstí žít mezi 7. až 9. století.

  • Čech – praotec, který přivedl Čechy do země, kterou jim zasvětil na hoře Říp a podle kterého se Češi a Čechy nazývají; podle některých verzí bratr Lecha, praotce Poláků a Rusa, praotce Rusů;
  • Krok – soudce, praotcův nástupce, měl tři dcery a žádného mužského potomka;
  • Libuše – věštkyně, ujala se vlády po smrti svého otce Kroka; Češi nebyli s vládou ženy spokojeni a požadovali mužského vládce.

Kosmova kronika se podrobně věnuje Přemyslu Oráči a jeho ženě Libuši.[3] Ostatní bájní Přemyslovci jsou pouze vyjmenováni v uvedeném pořadí a Kosmas výslovně uvádí, že o nich není nic bližšího známo,[4] i když následně vkládá pověst o lucké válce za Neklana.[5]

Další nedoležená knížata Českého knížectví přichází až v období vrcholného středověku. Pověst o českém knížeti Bruncvíkovi je časově zařazena asi do 12. století, přičemž nijak nezapadá do linie doložených vládců. Některé prameny uvádějí také jeho otce a syna jako knížata.

  • Žibřid či Štylfrýd – bájný otec Bruncvíka, měl za své skutky získat do znaku červený kotel;[7]
  • Bruncvík či Brunclík – měl svými hrdinskými skutky získat lva do znaku Čech;
  • Ladislav – údajný Bruncvíkův nástupce na českém trůně.[8]

Zlické knížectví

Podle pověsti založil před odchodem do Polska Čechův bratr Lech kouřimské či zličské knížectví.

  • Lech – Čechův bratr, zakladatel Kouřimi;
  • Bořislav – dle Hájka kníže ustanovený zde jako vládce po Lechově odchodu.

Zlické knížectví, kde později vládli Slavníkovci a údajně je založil již Čechův bratr Lech, měl získat Neklanův druhý syn Děpolt, bájný zakladatel Děpolticů, vedlejší přemyslovské větve.

Lucké knížectví

Český kníže Vnislav měl své knížectví rozdělit mezi mezi své syny Křesomysla a Vlastislava. Křesomysl obdržel knížectví české, Vlastislav knížectví lucké. Vlastislav se později, v rámci tzv. lucké války (údajně 1. polovina 9. století), snažil neúspěšně dobýt i české knížectví, kde již vládl Křesomyslův syn Neklan. Neklan tak nakonec pod svou vládou sjednotil obě části dědova knížectví. Vlastislavovi potomci (Zbislav, Vladislav a Leva[9]) se jen marně snažili obnovit samostatné Lucko.

Mytičtí vládci Moravy

Moravské knížectví

Barokní kronikáři Gelasius Dobner a Tomáš Pešina z Čechorodu podávají výčet knížat vládnoucích na Moravě mezi Sámovou smrtí a založením Velké Moravy.[10] Pravděpodobně jde o seznam vymyšlený podle staršího výčtu mytických českých knížat.

S příchodem uherských Ludaniců na chropyňské panství se na Moravě rozšířila pověst o moravském králi Ječmínkovi, který příjde v nejhorším zemi na pomoc. Ječmínek má pocházet z rodu hrdiného Chropina a jeho ledabyle vládnoucího syna, který Ječmínka zavrhnul. Tato trojice se měla na trůně vystřídat po smrti Svatopluka, rovněž jako pověst o českém Brunclíkovi nezapadá do doloženého sledu historických panovníků.[12]

Některé prameny zmiňují jména Mojmír a Svatopluk i po pádu Velké Moravy a smrti Svatoplukových synů. Může se jednat o syny Mojmíra II. a Svatopluka II., kteří udrželi lokálně moc i po skonu říše. Dále je uváděn potomek Rjurikovců nazývaný Olgus, který měl vládnout na Moravě v tzv. temném období.

Reference

  1. ↑ TŘEŠTÍK, DUŠAN,. Počátky Přemyslovců : vstup Čechů do dějin, 530-935. Praha: Lidové noviny 658 pages s. Dostupné online. ISBN 80-7106-138-7, ISBN 978-80-7106-138-0. OCLC 37720348
  2. ↑ Kosmova kronika, kniha I, kapitola 2–6
  3. ↑ Kosmova Kronika I/6–9
  4. ↑ Kosmova kronika I/9
  5. ↑ Kosmova kronika I/10–13
  6. ↑ TŘEŠTÍK, Dušan. Počátky Přemyslovců: Vstup Čechů do dějin (530–935). Praha: Lidové Noviny, 1997. 658 s. ISBN 80-7106-138-7.. S. 194–195. [dále jen Počátky].
  7. ↑ BERGER, Růžena; PETIŠKA, Eduard. Čekám na tebe. Books Abroad. 1963, roč. 37, čís. 3, s. 348. Dostupné online [cit. 2021-02-08]. ISSN 0006-7431. DOI 10.2307/40118027.
  8. ↑ DYČKA, Lukáš. ŘEHKA, Karel. Informační válka. Praha: Academia, 2017. 1. vyd.. Obrana a strategie (Defence and Strategy). 2017-12-15, roč. 17, čís. 2, s. 117–119. Dostupné online [cit. 2020-12-16]. ISSN 1214-6463. DOI 10.3849/1802-7199.17.2017.02.117-119.
  9. ↑ MM - rodokmen - 2. Mytičtí panovníci. www.moraviamagna.cz [online]. [cit. 2021-02-08]. Dostupné online.
  10. ↑ MM - rodokmen - Pozdní tradice. www.moraviamagna.cz [online]. [cit. 2020-12-16]. Dostupné online.
  11. ↑ Bílý Jiří, Moravští panovníci. Nitra: Spolok Moravanov na Slovensku, 1997.
  12. ↑ DYČKA, Lukáš. ŘEHKA, Karel. Informační válka. Praha: Academia, 2017. 1. vyd.. Obrana a strategie (Defence and Strategy). 2017-12-15, roč. 17, čís. 2, s. 117–119. Dostupné online [cit. 2020-12-16]. ISSN 1214-6463. DOI 10.3849/1802-7199.17.2017.02.117-119.

Související články

Matějská pouť

Skočit na navigaciSkočit na vyhledávání
 
Matějská pouť je tradičně pořádaná v areálu pražského výstaviště v Bubenči.

Matějská pouť je jarní zábavní akce s pouťovými atrakcemi provozovaná v zábavním parku na Výstavišti v Praze-Bubenči u hranice Holešovic. Začíná v době původního svátku sv. Matěje (24. únor) a navazuje na tradici výročních poutních slavností u kostela svatého Matěje v Dejvicích.

Historie

 
Střelnice na Matějské pouti
 
Horská dráha Cyklon v Pražském Lunaparku

První záznam o konání poutí ke kostelu sv. Matěje je z roku 1595, kdy papež Klement VIII. vyhlásil na žádost tehdejšího pražského probošta Jiřího Bartholda Pontana z Breitenberka plnomocné odpustky pro poutníky do zdejšího kostela.

Od té doby se – s výjimkou krátkého období po bitvě na Bílé hoře – rozvíjela tradice velkých svatomatějských poutí. K proslulosti této pouti významně přispěla skutečnost, že se jedná o první jarní pouť v Praze. Poutní křížová cesta ke kostelu s dvanácti kapličkami začínala poblíž nynější stanice metra Hradčanská.

Vzhledem k posunu charakteru pouti od náboženského k zábavnímu a zvýšení počtu účastníků, jimž už zdaleka nepostačovalo prostranství před budovou fary, se stánky a pouťové atrakce postupně přesunuly do nižších úseků poutní cesty, zejména pak na dnešní Vítězné náměstí.

V období první republiky se této pouti účastnilo přibližně čtvrt miliónu lidí. V roce 1928 natočil režisér Josef Kokeisl film U svatého Matěje, když se slunko zasměje s dodnes známou písničkou Karla Hašlera U svatého Matěje.

Kvůli výstavbě dalších budov ČVUT v Dejvicích byla zábavní část matějské pouti přesunuta. Roku 1960 se konala na Letné, později i v Modřanech a na Břevnově. Od roku 1963 či 1964 byla přesunuta do tehdejšího Parku kultury a oddechu Julia Fučíka v Bubenči (nynější Výstaviště) a nabyla masových rozměrů (v 90. letech 20. století se počet účastníků přiblížil jednomu miliónu, poté poněkud klesl a v dalších letech se ustálil na přibližně 700 tisíc návštěvníků).

Svatomatějská pouť v kostele svatého Matěje se nyní slaví – vzhledem k přesunu svátku svatého Matěje podle českého liturgického kalendáře z 24. února na 14. května – v odlišném termínu než matějská pouť na Výstavišti.

V roce 2021 nebyla matějská pouť z důvodu šíření nemoci covid-19 zahájena.

Organizátoři

Od druhé poloviny šedesátých let 20. století je vůdčí postavou organizování Matějské pouti Václav Kočka starší. Nyní je asistentem ředitele společnosti Incheba Praha, která má od města Prahy pronajatý areál Výstaviště v Bubenči. Do jeho působnosti patří gastronomie, sportovní aktivity, kultura, stánkový prodej a občerstvení.

Pouť provozuje firma KOČKA s. r. o., zapsaná 31. května 1993, jejímž jediným společníkem i jednatelem byl Václav Kočka mladší.

Atrakce

 
Malá horská dráha Speed Loop z Irska na Matějské pouti

Historicky nejznámější zdejší atrakcí je zřejmě horská dráha Cyklon (podle některých informací pocházející z roku 1973, celková výstupní výška 13 metrů, délka dráhy 440 metrů a doba jízdy 2 minuty[1]), je to jediná stálá ocelová horská dráha v Česku. Ruské kolo z roku 1981 měří 33 metrů. Matějská pouť hostí také mnoho dalších desítek atrakcí - pro vyznavače adrenalinových atrakcí např. centrifuga Booster, která je vysoká 60 metrů a je největší v Evropě či Katapult Bungee. Návštěvníci se mohou též svézt na vodní atrakci či na „myší“ horské dráze Super Mouse. Mezi další atrakce patří strašidelné zámky a domy smíchu, motion simulátory, střelnice, kolotoče, řetízkové kolotoče, houpačky, skákací hrady, houpací lodě, autodromy, zvonkové dráhy, lochnesky a samozřejmě stánky s laskominami a občerstvením.

Odkazy

Literatura

  • Petr Švec: Novinka na Matějské: sleva pro rodiny. MF Dnes, příloha Praha, 23. 2. 2007, strana C3.

Související články

Reference

  1. ↑ Horská dráha Cyklon[nedostupný zdroj], QeXpedia, QeX Team

Externí odkazy

Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

Masopust

Skočit na navigaciSkočit na vyhledávání
ikona
Je navrženo začlenění celého obsahu článku Masopustní koleda na Trhovosvinensku do tohoto článku.
Odtamtud sem pak má vést přesměrování. K návrhu se můžete vyjádřit v diskusi.
Další významy jsou uvedeny na stránce Masopust (rozcestník).
Masopust
Masopustní průvod v Přerově nad Labem ve středním Polabí
Masopustní průvod v Přerově nad Labem ve středním Polabí
Oficiální název Masopust
Jiný název šibřinky, fašank, ostatky, karneval
Slavený Slované a křesťané
Druh slovanský
Datum před dobou postní

Masopust (lidově ostatky, fašank[1], morav. voračky, voráčí, končiny[2] či obecně karneval[3]) je třídenní svátek,[4] jakož i slavnostní období mezi Vánocemi a postní dobou. Zatímco jeho počátek, který nastává po svátku Tří králů (6. ledna), má pevné datum, tak jeho konec na Popeleční středu je závislý na datu Velikonoc a končí tak v rozmezí od poloviny února do počátku března. Masopustní zvyky mají zřejmě původ v předkřesťanských slovanských oslavách konce zimy. Podobně se slaví i v jiných slovanských zemích, třeba v Rusku se tento svátek nazývá maslenica a figurují v něm i některé podobné postavy jako v českém masopustu, například kobyla nebo medvěd. Jiný výklad původu masopustu vychází z římského náboženství, které s předjařím spojovalo vegetační a plodnostní božstva, jako je Bakchus.[5]

V původním smyslu jde o „opuštění masa“ (slovo karneval pochází nejspíš z italského carne levare, „dát pryč maso“). Masopust pak představoval období hodování a veselí mezi dvěma postními dobami. Během něj probíhaly taneční zábavy, zabijačky a také svatby. Vrcholí posledním čtvrtkem tohoto období, zvaným Tučný čtvrtek, spojeným se zabijačkou a hostinou. Poslední tři dny, tedy o masopustní neděli, v pondělí a úterý, které jsou zvány ostatky,[3] končiny, fašank či přímo masopust, se konají různé rituální úkony, průvod masek, scénické výstupy a končí taneční zábavou.[6]

V současném slova smyslu je však význam karnevalu obecný a nevázaný na určité období. Jde o taneční zábavy, hýření, lidové zábavy v maskách, maškarní bály. Nejznámějším tanečním karnevalem ve světě je karneval v Rio de Janeiru, dalším známým je v Santa Cruz de Tenerife.

 
Brazilský karneval ve městě Olinda

Etymologie slova karneval

Slovo „karneval“ může pocházet z:

  • Carrus navalis – starořímský odkaz na Bakcha, boha plodů a vína
  • ze staré toskánštiny: carnovale
  • z italštiny: carnem levare („maso pryč“), znamená splnění církevního přikázání tím, že po Popeleční středě nebude požíváno maso[7]
  • podobně z francouzštiny: caramantran (caréme entrant).
  • výklad na základě latinských slov carni vale ("sbohem masu") vznikl zřejmě druhotně zpětnou etymologizací

Charakteristika

 
Průvod je doprovázen hudebníky a maskami (Milevsko)

Masopust, a zvláště několik posledních dní tohoto období (fašank, fašanky, končiny, bláznivé dny, konec masopustu), byl pro lidi v minulosti oficiálním svátkem hodování, během kterého bylo třeba se dosyta najíst. Pak následoval dlouhý čtyřicetidenní půst. V době masopustu se na královském dvoře konaly hostiny, ve městech tancovačky, na vesnici vepřové hody. Těm, kdo se slávy nezúčastnil, se posílala bohatá výslužka, kdysi na Moravě zvaná „šperky“ a v Čechách „zabijačka“. Výslužka většinou obsahovala ostatky, huspeninu, klobásy, jelítka, jitrnice, ovar, škvarky.

Masopust končil v noci před Popeleční středou, kdy ponocný zatroubil na roh a rychtář všechny vyzval k rozchodu. Druhý den (na Popeleční středu) naposledy se konzumovaly mastné rohlíky s kávou nebo mlékem, dopoledne ještě byla povolena kořalka. Oběd však už byl přísně postní, což většinou bývala čočka s vajíčkem, sýr, chléb, vařená krupice, pečené brambory.

Karneval a masopust v Římě

Karneval (u Římanů původně Carnival) nebyl ani tak maso-pust, neboť pro masopust měli Římané výraz carniprivium, ale spíš označení onoho konkrétního zahájení masopustních svátků. Tedy dne, kdy se všichni dosyta najedí, aby byli silní na následující postní období. Carni-val ve významu nabytí síly (valere) z masa (caro, genitiv carnis). Carnival tedy označoval spíše jeden konkrétní den spojený s hodováním a maškarami, než celý masopust.

Masopust v Česku v jednotlivých regionech

 
Dřevěné šavle k tanci

V některých regionech (Chodsko, Doudlebsko, Hlinecko, Strání aj.) je součástí oslav obřadní průvod masek, který obchází s muzikou vesnice. Tento akt konají zvlášť vypravené skupiny lidí ve specifickém ustrojení a se specifickým chováním, mající dlouhou tradici. Mnohde se vybírá do košíku kořalka, vejce, slanina, koblihy[8] nebo Boží milosti[9]. Ty jsou později společně konzumovány v hospodě během večerní zábavy.

V některých obchůzkách se dostává do ústřední role tanec, především obřadní tance mladíků, zvaných ve Strání „pod šable“. Podobně tančí u každého domu na Uherskobrodsku „bobkovníci“, na Hlinecku „Turci“. Při večerní zábavě se konají další obřadní tance, například „na len“, „na konopě“, „žabská“ apod. V mnoha dalších lokalitách se koná obchůzka bez těchto obřadních prvků, a je tak již jen prezentací masek a formou venkovské (eventuálně i městské) lidové zábavy, která se váže k určitému datu.

Masopustní průvod se začal stávat tradicí i v Praze, na Hradčanech.[10]

Zachoval se kronikářský záznam, že český král Vladislav II. k sobě pozval měšťany a slavil s nimi po tři dny masopust. Součástí programu byl pochodňový zpěv.[11] V roce 2010 byly Masopustní průvody s maskami na Hlinecku zapsány na Listinu světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO.

Pranostiky

 
Slaměný – jedna z tradičních masopustních masek

Masopustní úterý

  • Masopust na slunci – pomlázka v Senci.
  • Konec masopustu jasný – len krásný.
  • Krátký masopust – dlouhá zima.
  • Na ostatky lužky – budou jabka, hrušky.
  • Jaké jest masopustní úterý, taková bude Veliká noc.
  • Bude-li příjemné povětří (v masopustní úterý),
    bude dosti hrachu.
  • Teče-li v úterý masopustní voda kolejem,
    bude úrodný rok na len.
  • Bude-li v úterý masopustní neb v středu (Popeleční) vítr aneb vichr,
    tehdy celý půst větrný bude.
  • Masopust na mrazu – někdo přijde k úrazu.
  • Je-li rybník na masopustní úterý zmrzlý – čeká nás neúroda po celý rok.

Popeleční středa

  • Jaké je počasí o Popeleční středě,
    takové se drží celý rok.
  • Suchý půst – úrodný rok.
  • „Pes padá vždy na všechny čtyři nohy!“ (Jen o Popeleční středě padá pes na všechny čtyři nohy, členové královské rodiny házeli psy z oken svých hradů a zámků. Pokud tento proces pes nepřežil, byl špatné krve.)

Odkazy

Reference

  1. ↑ Are you familiar with Moravian traditions and Silesian customs?. verejna-sprava.kr-moravskoslezsky.cz [online]. [cit. 2014-03-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-03-03.
  2. ↑ Агапкина Т. А. Масленица // Славянские древности: Этнолингвистический словарь / Под ред. Н. И. Толстого; Институт славяноведения РАН. — Москва: Международные отношения, 2004. — Т. 3. — S. 194—199. — ISBN 5-7133-1207-0 (rusky)
  3. ↑ Skočit nahoru k:a b Masopust. In Ottův slovník naučný. 16. díl. Praha: J. Otto, 1900. S. 948. Dostupné online.
  4. ↑ Co je masopust?. www.propolis-os.cz [online]. [cit. 2013-12-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-02-02.
  5. ↑ LANGHAMMEROVÁ, Jiřina. Lidové zvyky. Praha: Lidové noviny, 2004. ISBN 80-7106-525-0. S. 14.
  6. ↑ LANGHAMMEROVÁ, Jiřina. Lidové zvyky. Praha: Lidové noviny, 2004. ISBN 80-7106-525-0. S. 13.
  7. ↑ HOLUB, Josef; LYER, Stanislav. Stručný etymologický slovník jazyka českého se zvláštním zřetelem k slovům kulturním a cizím. Praha: SPN, 1982. S. 234.
  8. ↑ Masopust: Makové koblihy s brusinkami, skořicové šišky a bavorské vdolečkyMAKOVÁ PANENKA | MAKOVÁ PANENKA. MAKOVÁ PANENKA. 2016-01-22. Dostupné online [cit. 2018-01-22]. (česky)
  9. ↑ Masopust nebo Velikonoce? Boží milosti se hodí na všechny starodávné svátky. MAKOVÁ PANENKA. 2018-01-22. Dostupné online [cit. 2018-01-22]. (česky)
  10. ↑ HAISOVÁ, Marie. Masopust v Praze. Rajče IDnes. 9.2.2018, roč. 2018. Dostupné online.
  11. ↑ KRÁTKÝ, Miloň; FRANTIŠEK. Dějiny tělesné výchovy I.. Praha: Olympia, 1974. Kapitola Tělesná výchova ve feudální společnosti, s. 132.

Související články

Externí odkazy

Popeleční středa

Skočit na navigaciSkočit na vyhledávání
Popeleční středa
Popelec, křížek z popela, na čele.
Popelec, křížek z popela, na čele.
Slavený většinou západních křesťanů
Druh křesťanský
Datum středa sedmý týden před Velikonoci
Rok 2021 17. února
Rok 2022 2. března
Rok 2023 22. února
Oslavy Mše, Bohoslužba, Božská liturgie
Souvisí s Mardi Gras, Masopust, Postní doba, Velikonoce

Popeleční středa (lat. dies cinerum nebo feria quarta cinerum) je v římskokatolickém liturgickém kalendáři, starokatolickém, anglikánském, luteránském a kalendáři Církve československé husitské první den postní doby. Následuje čtyřicetidenní půst spolu se šesti nedělemi. Neděle se do postní doby nezapočítávají, poněvadž se za postní dny nepovažují. Z časového hlediska tedy Popeleční středa připadá na 46. den před Velikonoční nedělí. Pro každý rok platí jiné datum Velikonoc, což ovlivňuje i stanovení data Popeleční středy.

Historie

V období raného křesťanství existovala praxe veřejného pokání po spáchání těžkého hříchu. Kajícník byl na začátku Postní doby biskupem vyzván, aby zahájil uložené pokání. Oblékl se do kajícího roucha a hlavu si posypal popelem. Obřadně byl vykázán z kostela a před vchodem až do Velikonoc žádal křesťany o modlitbu. Instituce veřejného pokání se ještě před koncem prvního tisíciletí postupně vytrácela, avšak výmluvné gesto kajícího sypání popela na hlavu se začalo uplatňovat u všech účastníků bohoslužeb.

Papež Urban II. doporučil tento obyčej na Beneventské synodě 1091 pro celou církev. Mužům se popel sypal na hlavu, ženy kvůli povinnému závoji byly popelem znamenány na čele ve tvaru křížku. Zvláštní modlitba pro žehnání popela se objevila až v 11. století. Předpis, podle kterého má být použit popel ze svěcených ratolestí Květné neděle předchozího roku, pochází až z 12. století.

Náboženský význam

 
Popelec udělovaný příslušníkům námořnictva Spojených států amerických

Popeleční středa je jedním z dvou dnů přísného postu (společně s Velkým pátkem) a připomínkou pomíjivosti pozemského života. Znamenání popelem, tzv. popelec, doprovází udělovatel slovy: Čiňte pokání a věřte evangeliu nebo Pamatuj, že jsi prach a v prach se navrátíš.[1] Katolický křesťan je takto veden, aby zůstal nezávislý na skutečnostech pomíjivých a věnoval pozornost hodnotám trvalým – duchovním.

Odkazy

Reference

  1. ↑ Český misál. Praha: Česká liturgická komise, 1983. Kapitola Doba postní, s. 170.

Literatura

  • ADAM, Adolf. Liturgický rok; historický vývoj a současná praxe. Praha: Vyšehrad, 1998. ISBN 80-7021-269-1. Kapitola Popeleční středa, s. 102.

Související články

Externí odkazy

  • Komentáře jsou prázdné.