Menu
Úvod webu > Wiki > Historické události wikipedie
Reklamní sdělení
Měj své vlastní webové stránky!https://www.websnadno.czMít své vlastní webové stránky nebylo nikdy jednodušší. S WebSnadno je můžete mít i Vy.
Tvorba webových stránekhttps://blog.pageride.comPoznejte výhody balíčku služeb Premium! Aktivujte si jej na 30 dnů ZDARMA.
E-shop snadno & rychlehttps://www.websnadno.czSystém WebSnadno nabízí moderní e-shop s podporou on-line plateb.

Únor 1948


Únor 1948
Další názvy Únorový puč, komunistický puč
Datum událostí 25. února 1948
Historické období poválečné období
Místo Třetí Československá republika
Výsledek Vedoucí úloha komunistické strany
Strana Komunistická strana Československa
Vůdce Klement Gottwald
Dějiny Česka
Znak Česka
  • Slovanské osídlení a politické útvary do 9. století
  • Český stát ve středověku

Únor 1948 (též únorový puč[1], v komunistické terminologii a historiografii Vítězný únor[2] či jen Únor[3][4]) je pojmenování komunistického státního převratu v Československu, který proběhl mezi 17. a 25. únorem 1948. Po roce 1990[5] jsou únorové události vnímány jako přechod od vnějškové demokracie k totalitě, který vedl k připojení Československa k sovětskému mocenskému bloku, předznamenal následný útlak značné části české a slovenské společnosti a stal se příčinou ekonomického úpadku země a obrovské emigrační vlny obyvatelstva.[6]

Únorovou vládní krizi odstartovaly nevyřešené politické kauzy a čistky mezi veliteli ve Sboru národní bezpečnosti prováděné ministerstvem vnitra, v jehož čele stál komunistický ministr, Václav Nosek.[7] Na protest podalo 20. února 12 ministrů z Československé strany lidové, Demokratické strany a České strany národně sociální demisi. Jelikož se však k tomuto kroku nepřidali včas další ministři, nedošlo k předčasným volbám, jak předpokládala část nekomunistických politiků.[8] Prezident Edvard Beneš 25. února podlehl tlaku ulice a Klementa Gottwalda a přijal demisi ministrů, k nimž se přidali dva ministři sociální demokracie (tj. nadpoloviční většiny - 14 z 26). A doplnil vládu kandidáty Klementa Gottwalda, přestože ústavně mělo dojít k jejímu pádu.[9][10] Moci se ujala druhá Gottwaldova vláda a komunisty ovládnutý parlament schválil 9. května novou ústavu, která potvrdila změnu poměrů.

V době totality byl 25. únor slaven jako významný den, „Vítězství československého pracujícího lidu (1948) – významný den Československé socialistické republiky“. Velkolepost oslav nástupu režimu přetrvávala po desetiletí, v roce 1988 oslavy opět vyvrcholily na Staroměstském náměstí ohňostrojem.[5] V omezenější míře je členy Komunistické strany Čech a Moravy každoročně slaven i po roce 1990.

Předcházející vývoj

Související informace naleznete také v článku Třetí Československá republika.

Komunisté se už během druhé světové války připravovali na převzetí moci v zemi. Úzce spolupracovali se stalinistickým Sovětským svazem a v obnoveném Československu se snažili narušovat činnost ostatních stran, po roce 1945 sdružených v tzv. Národní frontě.[11] O poválečném směřování země rozhodla vláda 5. dubna 1945, když schválila tzv. Košický vládní program připravený právě z iniciativy komunistů. Tento programový dokument podpořil orientaci státu na SSSR a počítal též s nadcházející hospodářskou socializací, pozemkovou reformou, konfiskací majetku vnitřních nepřátel a znárodněním části průmyslu.[12] Při posilování pozic využívali jednotně postupující komunisté roztříštěnost tehdejších demokratických politických stran, faktickou neexistenci opozice, poválečná očekávání zradikalizované společnosti[13] a také „mnichovské zklamání“, které v části domácí společnosti zdiskreditovalo západní velmoci i parlamentní systém první republiky. Spolupráci s KSČ se navíc zbývající povolené politické strany nebránily a aktivně proti komunistům nevystupoval ani nemocný prezident Edvard Beneš, který optimisticky doufal v mírovou spolupráci západních demokratických velmocí a SSSR.[14][15]

 
Předvolební plakáty KSČ s volebním číslem "1" v roce 1946

Preference komunistů stoupaly i díky podpoře Moskvy, protože v Československu se SSSR po válce těšil značné popularitě a autoritě.[16] Značná část české a slovenské společnosti navíc komunisty vnímala jako aktivní podporovatele očekávaných sociálních reforem a nacionálních požadavků. Vliv na venkově a v pohraničí získali komunisté především díky iniciativním krokům při pozemkové reformě, odsunu Němců a následném dosídlování těchto oblastí.[17] I proto v prvních poválečných volbách v roce 1946 získala KSČ v Česku 40,17 % hlasů (v Čechách 43,25 % a na Moravě 34,46 %) a KSS na Slovensku 30,48 % hlasů. Přestože vítězem na Slovensku byla Demokratická strana se 62 % hlasů, získali komunisté v celostátním parlamentu dohromady 114 z 300 mandátů a prezident Beneš pověřil tehdejšího předsedu KSČ Klementa Gottwalda sestavením vlády.[18] Premiérem se Gottwald stal 2. července 1946, kdy se vlády ujal jeho první kabinet, v němž vítězná KSČ a KSS získaly devět členů. Čtyři místa v Gottwaldově vládě obsadila Československá strana lidová, Demokratická strana a Československá strana národně socialistická, tři ministři zastupovali Sociální demokracii a jako nestraníci byli do tehdejší 26členné vlády nominováni generál Ludvík Svoboda na post ministra národní obrany a Jan Masaryk jako ministr zahraničí. Komunisté ve vládě získali klíčová ministerstva vnitra, financí, informací, zemědělství, vnitřního obchodu a ochrany práce a sociální péče,[19] díky čemuž mohli dál získávat dohled nad silovými orgány státu, policií a armádou.[20]

Komplikovaná vládní spolupráce se začala vyostřovat v roce 1947 v souvislosti s mezinárodní politickou situací, kdy se začalo citelně projevovat ochlazení vztahů mezi SSSR a Západem.[21][22] Sovětské velení v Moskvě se obávalo, že v Československu budou komunisté vytlačeni z vlády a republika vystoupí ze sovětské sféry vlivu. V červnu 1947 obdržela tzv. „vedoucí sedmička“ v Moskvě ve složení Stalin, Vjačeslav Molotov, Andrej Ždanov, Lavrentij Berija, Anastáz Mikojan, Georgij Malenkov a Nikolaj Vozněsenskij informaci o tom, že v Československu dochází k „zostření boje mezi politickými stranami a začíná aktivizace reakčních živlů podporovaných Anglosasy. Jejich vystupování má jasně vyhraněný antikomunistický charakter“.[23] Moskva byla dále varována, že komunisté nedokázali ovládnout státní aparát a v srpnu 1947 měl být Stalin upozorněn, že „národní socialisté, slovenští demokraté a jiné reakční živly zahájili aktivní činnost zaměřenou na vytlačení komunistů z Československé armády“.[24] Na podzim 1947 informovalo Moskvu sovětské velvyslanectví v Praze o tom, že „…pravicové strany drží komunisty v neustálém strachu z izolace… Komunisté zase, v obavách, že zůstanou izolováni, mnohdy ustupují pravicovým stranám víc, než je zdrávo“.[24]

 
Portrét Klementa Gottwalda a Josifa Vissarionoviče Stalina oslavující jmenování Gottwalda premiérem

Klíčové rozhodnutí v otázce zahraničně-politické orientace třetí republiky představovalo nepřijetí tzv. Marshallova plánu. Československá vláda se rozhodla odmítnout nabízenou americkou hospodářskou pomoc na základě moskevských jednání, která se uskutečnila v červenci 1947. Rozhodující schůzky se Stalinem, Molotovem a Bodrovem se zúčastnili premiér Gottwald, ministr zahraničí Masaryk, ministr spravedlnosti Drtina, generální tajemník ministerstva zahraničí Arnošt Heidrich a československý velvyslanec v Moskvě Jiří Horák.[25] Odmítnutím Marshallova plánu se Československo definitivně zařadilo do sovětské sféry vlivu.[26][27] I přesto však Kreml sledoval vývoj v Československu spíše pesimisticky a sovětské vedení v čele se Stalinem a Berijou do Prahy v lednu 1948 vlakem tajně poslalo zvláštní brigádu KGB speciálního určení pod vedením dlouholetého vedoucího činitele KGB, generála Pavla Sudoplatova. Brigáda čítala 400 mužů v civilu. Skupina byla dopravena za účelem podpory komunistů a ochrany Klementa Gottwalda. Sudoplatov byl ještě před svým odjezdem v lednu 1948 do Prahy úkolován ministrem zahraničí SSSR Molotovem, že má připravit tajnou schůzku s prezidentem Benešem a navrhnout mu, aby důstojně opustil svůj post s tím, že předá moc Gottwaldovi. V opačném případě bylo sovětské vedení připraveno začít vypouštět očerňující zvěsti o prezidentu Benešovi.[28][29]

I kvůli sílícímu tlaku z Kremlu a formujícímu se bloku nekomunistických stran přistoupila KSČ ve druhé polovině roku 1947 k velkému útoku proti svým domácím politickým oponentům.[21] Nejvíc informátorů a spolupracovníků měla KSČ v sociální demokracii, se kterou komunisté počítali jako s partnerem „levicového bloku“ v rámci Národní fronty,[30] avšak prvním cílem se stala Demokratická strana, která ve volbách přesvědčivě zvítězila na Slovensku. Komunisté se proto snažili zabránit jejím členům v obsazení tamních státních a mocenských orgánů.[31] Komunisté se snažili zdiskreditovat Demokratickou stranu propojením jejich členů na bývalou ľudovou stranu. S podporou zbývajících stran byla prosazena tzv. třetí pražská dohoda, která omezovala rozhodovací pravomoci slovenských politických orgánů, jež podřídila centrální vládě.[31] V září 1947 bylo zinscenováno odhalení protistátního spiknutí v Žilině, načež došlo k zatčení přibližně pěti stovek osob včetně poslanců Demokratické strany, Kempného a Bugára.[32] Komunistům se tak v průběhu roku 1947 podařilo oslabit pozice Demokratické strany a zároveň získat zkušenosti, které později využili během února 1948. Politická krize na Slovensku v roce 1947 bývá označována jako „slovenský podzim“, „horký slovenský podzim“ či jako „slovenský Únor“.[33]

 
Komunistická agitace na záběru z amerického filmového týdeníku The March of Time

Ve společné vládě bylo i mnoho dalších pnutí a sporů na hranici vládní krize, k nimž přispívala rostoucí nejistota komunistů ohledně vítězství v nadcházejících volbách, které se měly konat v květnu 1948. V sociální demokracii navíc na brněnském sjezdu v listopadu 1947 převládlo antikomunistické křídlo a předsedou byl místo prokomunisticky orientovaného Zdeňka Fierlingera přítomnými delegáty zvolen Bohumil Laušman.[34][35] Od počátku roku 1948 pak napětí mezi KSČ a jejich oponenty ve vládě i v parlamentu dál vzrůstalo. Nejprve při diskusích o zákonu „O trvalé úpravě vlastnictví zemědělské půdy“[36] a rovněž při projednávání úpravy platů státních a veřejných zaměstnanců.[36] Vyhrotil se navíc již déletrvající konflikt mezi ministerstvem vnitra vedeným komunistou Václavem Noskem a ministerstvem spravedlnosti, které měl na starosti národní socialista Prokop Drtina.[37] Ministr Drtina požadoval, aby byly došetřeny politicky motivované případy, jakými byly Krčmaňská či Mostecká aféra.[38]
Pro další vývoj událostí se však rozhodujícím bodem sporu staly čistky ve velitelství tehdejší policie – Sboru národní bezpečnosti (SNB), prováděné ministrem vnitra Noskem, kdy bylo z velitelských míst na základě rozkazu zemského velitele SNB plukovníka Jana Dybala odvoláno posledních osm pražských nekomunistických velitelů SNB.[39][40] Policie se tak v hlavním městě ocitla zcela v rukou komunistů. V parlamentu došlo na kritiku Noskova postupu během schůzky bezpečnostního výboru konané 12. února. Proti ministrovi vnitra ostře vystoupil především národně socialistický poslanec Vladimír Krajina, který vyjmenoval konkrétní příklady zneužití SNB komunisty. Krajina na schůzi uvedl, že má „mnoho důkazů, že Sbor národní bezpečnosti a zvláště Státní bezpečnost provádí vyloženě komunistickou politiku a pracuje ne pro stát a všechno občanstvo, ale jen a to výlučně pro KSČ.“.[41] O přemístění osmi velících pražských důstojníků se pak na půdě parlamentu poprvé veřejně zmínil poslanec ČSNS Alois Čížek. Po bouřlivé parlamentní diskuzi následně nekomunističtí poslanci proti hlasům KSČ prohlasovali usnesení, na jehož základě měl ministr vnitra zastavit přemísťování členů Sboru národní bezpečnosti a došlo k ustanovení komise v čele s lidoveckým poslancem Bohumírem Bunžou, která měla za úkol prošetřit metody vyšetřovacích orgánů na ministerstvu vnitra.[42]

Průběh únorových událostí

V únoru 1948 nastala vládní krize kolem usnesení o Bezpečnosti z 13. února 1948. V následujících dnech došlo k sérii událostí, jež vedly k úplnému převzetí moci ve státě komunistickou stranou. Tyto události byly završeny 25. února, kdy prezident přijal demisi části nekomunistických ministrů, podlehl nátlaku a doplnil vládu kandidáty navrženými premiérem Klementem Gottwaldem.[43]

Pátek 13. února[editovat | editovat zdroj]

 
Ministr vnitra Gottwaldovy vlády, Václav Nosek

V pátek 13. února zasedla vláda ke své 133. schůzi, přičemž kromě přípravy zákona o národním pojištění měl během jednání ministr spravedlnosti Prokop Drtina z Československé strany národně socialistické přednést průběžné hlášení z vyšetřování krčmaňského případu.[44] Drtina a ministr výživy Václav Majer z Československé sociální demokracie však pod dojmem zpráv kritizovali kroky na ministerstvu vnitra a žádali vysvětlení o odvolání 8 obvodních velitelů Sboru národní bezpečnosti od ministra vnitra Noska.[45] Ministr Nosek však na jednání vlády nedorazil a omluvil se ze zdravotních důvodů. Ve skutečnosti jej před osobní účastí varoval Valerij Vilinskij, který jako vedoucí sekretariátu ministra dopravy za Demokratickou stranu, Ivana Pietora, donášel komunistům důvěrné informace o připravovaných krocích jejich oponentů.[46] Proti hlasům ministrů za KSČ pak vláda přesto přijala usnesení navržené Petrem Zenklem, v němž uložila ministru vnitra Noskovi odvolat Dybalův rozkaz a zastavit tak kádrové změny ve vedení SNB.[47][48]

Neděle 15. února

Z Moskvy byly letecky dopraveny posily tajné policie a přiděleny všem oblastním velitelstvím StB. Skupina špičkových agentů NKVD byla umístěna v Praze, z nich 23 bydlelo v hotelu Flora a 16 v hotelu Steiner. Další byli přiděleni k československé vojenské rozvědce.[49]

Pondělí 16. února[editovat | editovat zdroj]

Na schůzce ministrů a dalších činitelů národně sociální strany bylo dohodnuto, že v případě, že na příští schůzce Gottwaldova kabinetu nedojde ke splnění vládního usnesení z 13. února, nezúčastní se ministři za ČSNS dalších zasedání vlády a vyzvou ostatní nekomunistické strany k následování tohoto postupu. Pokud bude usnesení komunisty dále ignorováno, podají demisi a pokusí se k tomuto kroku přimět i ministry z lidové a Demokratické strany, přičemž sociální demokraty budou informovat, když bude zkoordinován postup s ČSL a DS. Za autora tohoto plánu je pokládán Hubert Ripka.[50][51] O plánu národních socialistů se ještě ten den dozvěděla část ministrů z Československé strany lidové a Demokratické strany a zpráva o myšlence ČSNS na úřednickou vládu se donesla i do Kanceláře prezidenta republiky.[50] Komunisté, kteří měli o krocích svých soupeřů podrobné zprávy, v pondělí zaměřili síly na přípravu sjezdů závodních rad a rolnických komisí.[50]

Úterý 17. února

V úterý 17. února měla vláda projednávat zprávu ministra spravedlnosti o zneužívání Bezpečnosti komunisty, která souvisela s usnesením vlády z 13. února 1948, ale předseda vlády Gottwald to odmítl z důvodu nepřítomnosti ministra vnitra. Ministři za národně socialistickou stranu, lidovou stranu a demokratickou stranu plánovali v případě, že usnesení vlády nebude splněno, podat demisi. Spoléhali na podporu sociálních demokratů a na značné pravomoci prezidenta. Ten mohl jmenovat úřednickou vládu a vypsat předčasné volby, případně demisi odmítnout.[43]

V poledne během přestávky jel Gottwald informovat Beneše o úmyslu nekomunistických stran ustavit úřednickou vládu. Beneš prohlásil, že v případné nové vládě budou představitelé všech stran. Po návratu na jednání do Strakovy akademie prosazoval Gottwald odložení vládní schůze na pátek 20. února, kdy měl být přítomen i ministr Nosek, s čímž nesouhlasili zástupci nekomunistických stran. Přesto byla nakonec schůze bez výsledků ukončena.[43] Ve večerních hodinách pak Klement Gottwald informoval Ústřední výbor KSČ o jednání s Edvardem Benešem. Ústřední výbor následně vyzval pracující lid k „ostražitosti a připravenosti zasáhnout proti reakci“ a vyhlásil pohotovost v Pražské Státní bezpečnosti, zpravodajských odborech a u několika pohraničních vojenských pluků.[52]

Středa 18. února

Na zasedání užší komise Národní fronty odmítl Klement Gottwald jako její předseda jednat o vnitřních poměrech této organizace a situaci ve vládě. Tři nekomunistické strany se proto rozhodly bojkotovat schůze vlády, dokud nebude provedeno usnesení vlády z 13. února. Většina v Sociálně demokratické straně byla pro smír a zachování Národní fronty. Prezident jednal s národními socialisty Zenklem a Ripkou a podle jejich vyjádření podpořil vyžadování provedení vládního usnesení z 13. února.[52] Dále měl být informován o plánované demisi, jak ve svých pamětech uváděl Ripka a po něm i další, avšak prezidentův kancléř Jaromír Smutný uvedl, že nic takového tehdy prezident neslíbil a jeho doporučení byla obecnějšího rázu.[53] Patrně tak na schůzce mezi demokratickými ministry a prezidentem došlo k zásadnímu nedorozumění.[53]

Čtvrtek 19. února

V nekomunistických vládních stranách probíhala mnohá jednání, z kterých vyplývala stále jednoznačnější rozhodnutí podat demisi svých ministrů. Komunisté se snažili přesvědčit sociální demokraty ke změně postoje k usnesení o Bezpečnosti a získat je k vytvoření společné většinové levicové vlády. Tohoto jednání se za KSČ zúčastnili Gottwald, Rudolf Slánský a Václav Kopecký a za sociální demokraty Bohumil Laušman, František Tymeš a Blažej Vilím, kteří však komunistický návrh odmítli. V sociální demokracii prosazoval společnou vládu s komunisty především Zdeněk Fierlinger.[52] Ministři tří nekomunistických stran se na poradě u Jana Šrámka rozhodli znovu vyžadovat na vládě splnění sporného usnesení a v případě, že se tak nestane, ihned podat demisi.[52] Zpráva o tomto rozhodnutí byla tajně doručena Gottwaldovi. Premiér informoval prezidenta, že nekomunističtí ministři chtějí rozbít vládu. Beneš zamítl možnost úřednické vlády a slíbil, že v případné nové vládě bude předsedou opět Gottwald.[54]
Československá vládní krize začala budit pozornost v zahraničí. Americký velvyslanec Lawrence Steinhardt přerušil svůj léčebný pobyt a vrátil se do funkce. Do Prahy přiletěl také náměstek sovětského ministra zahraničí a bývalý sovětský velvyslanec v Praze, Valerian Zorin.[55][54]

 
Ministr zahraničního obchodu a poslanec za ČSNS Hubert Ripka

Bývalý předseda sociální demokracie Bohumil Laušman uvedl ve svých vzpomínkách napsaných počátkem 50. let v emigraci, že Gottwaldova kancelář byla tehdy přímou linkou spojena se sovětským velvyslanectvím a Gottwald a Zorin byli v neustálém kontaktu. Zorin tedy měl možnost na základě Gottwaldových informací kontrolovat a případně revidovat všechny kroky vedení KSČ. S Benešem Zorin přímé kontakty neměl, je tedy zřejmé, že Gottwald a další komunističtí předáci v kritické chvíli vydírali prezidenta hrozbou sovětské intervence do Československa. Tu ovšem Sověti ve skutečnosti kategoricky odmítali, což Zorin sdělil Gottwaldovi hned při první schůzce po jeho příletu do Prahy. Prezident Beneš tak opět zažíval situaci podobnou mnichovské krizi v září 1938.[56]

Pátek 20. února

Na plánovanou schůzi vlády se dostavili pouze komunisté a sociální demokraté. Místo přítomnosti ostatních ministrů dostal předseda vlády Gottwald od ministrů za Československou stranu národně socialistickou dva formální písemné dotazy na splnění vládního usnesení. Na první z nich rovněž písemně odpověděl, že o záležitosti se bude teprve jednat. Ministři tří nekomunistických vládních stran následně podali demisi a informovali o tom ministra zahraničí Jana Masaryka. Ten takový krok odmítl. Sociální demokraté trvali na tom, že nepodají demisi ani se nepřipojí ke komunistům. Prezident republiky byl o demisi ministrů tří stran informován Zenklem ve 12 hodin.[55] Gottwald v doprovodu generála Svobody, ministra Noska a náčelníků zpravodajských služeb Bedřicha Reicina a Františka Jandy byl prezidentem přijat v 15:40. Během schůzky Gottwald navrhl Benešovi přijetí demise a následné doplnění vlády podle komunistického návrhu.[57]
Během večerního setkání předsednictva ÚV KSČ komunisté naplánovali svolat na druhý den velkou demonstraci na Staroměstském náměstí. Rozhodli se rovněž vyzvat k zakládání akčních výborů Národní fronty.[55] V noci začaly přípravy na vyzbrojení vybraných dělnických oddílů a policie obsadila pošty a vybrané budovy.[57]

Sobota 21. února

Ve velkých městech proběhly demonstrace na podporu komunistů. Největší z nich se konala na Staroměstském náměstí v Praze, kde s projevem vystoupil Klement Gottwald, Zdeněk Fierlinger nebo spisovatel Jan Drda. Komunisté vyzývali k vyřešení krize a k doplnění vlády Gottwaldovými kandidáty.[58] Souběžně proběhlo několik o mnoho menších demonstrací ostatních stran, avšak jejich představitelé se snažili svoje sympatizanty spíše uklidnit. Část předních politiků demokratických stran navíc situaci podcenila a na víkend odcestovala mimo Prahu.[p. 1] Prezident republiky byl vystaven nátlaku představitelů dělnického hnutí, kteří na něm písemně vyžadovali splnění Gottwaldových návrhů, a přijal také delegaci odborářů z pražské demonstrace, kteří mu sdělili, že se musí podrobit vůli lidu.[60] Na schůzce s delegací sociálních demokratů prezident vyjádřil přání, aby se krize vyřešila jednáním v rámci stávající struktury Národní fronty a transformací vlády za účasti všech stran.[61] Prezident Beneš přes Jana Jínu vzkázal Prokopu Drtinovi, že je překvapen nejen demisí, ale rovněž následnou pasivitou demokratických stran.[59]
Komunisté mezitím začali vytvářet vlastní ozbrojené složky – Lidové milice. Budovali také Akční výbory Národní fronty, jejichž nevolení nýbrž jmenovaní členové začali přebírat vedení organizací a propouštět zaměstnance.[62] Jejich činnost směřující k „očistě veřejného života od nekomunistů“ byla později zlegalizována zvláštním zákonem.


Bohumil Laušman ve svých vzpomínkách jako přímý účastník jednání s prezidentem dále uvádí, že Gottwald v úsilí o neprodlené přijetí demise národně socialistických, lidoveckých a slovenských demokratických ministrů použil již 21. února jako argument přítomnost sovětské armády ve střední Evropě. Její jednotky byly tehdy rozmíštěny jak ve východní německé zóně, tak i v Polsku, Maďarsku a Rakousku. Na otázku Beneše: „A když demisi nepřijmu?“ měl Gottwald prezidentovi pohrozit nejen vyhlášením generální stávky a vysláním oddílu Lidových milicí do ulic, ale i zásahem Sovětského svazu. Tyto Gottwaldovy výhrůžky byly předem koordinovány s prodlouženou rukou Stalina v Československu, náměstkem sovětského ministra zahraničí Valerianem Zorinem.[56] Beneš však netušil, že Zorin a jeho prostřednictvím také sám Stalin Gottwaldovu žádost o vojenskou intervenci Sovětského svazu v Československu několikrát kategoricky odmítl. Prezident Beneš se tak pravděpodobně rozhodoval i pod dojmem zahraničně politické izolace Československa, obavy z občanské války a ruské intervence.[63][64]

Neděle 22. února

V Průmyslovém paláci v Praze se konal sjezd závodních rad a odborů, kde všechnu iniciativu převzali komunisté. Výsledná rezoluce vyslovila podporu Gottwaldovi, požadovala další znárodňování a schválila vyhlášení jednohodinové generální stávky na 24. února.[62] Komunisté se stále snažili přimět sociální demokracii ke společnému vstupu do nové vlády. Na společné schůzce vyhrožoval Klement Gottwald předsedu Laušmanovi, že pokud na komunistickou nabídku nepřistoupí, dojde k odtržení prokomunistického křídla Sociální demokracie.[62]
Na základě smyšlené zprávy o údajném nebezpečí ozbrojeného puče byli zatýkáni političtí odpůrci KSČ, nezákonně vyzbrojovány Lidové milice a konaly se prohlídky ve stranických sekretariátech. Na příkaz ministra vnitra byly v Praze hlídány mosty, strategické budovy a rozhlas. Přijížděly i vojenské síly z pohraničních oblastí. Sovětské komunistické noviny Pravda uveřejnily text podporující československé komunisty v jejich úsilí.[65][66][62] Byly omezeny dodávky papíru do redakcí demokratických novin a část tiskařů je navíc odmítla sázet, takže v neděli nevyšly deníky Čas, Svobodné slovo ani část lidoveckých periodik.[67]

Pondělí 23. února

Státní bezpečnost začala zatýkat vybrané příslušníky stran, jejichž ministři podali demisi a probíhaly i další akce směřující k omezení činnosti nekomunistických stran.[62] Komunisté ze Sboru národní bezpečnosti vpadli do sekretariátu národně socialistické strany a hledali zde zbraně a dokumenty o „podvratné činnosti“. Došlo rovněž k zatčení vyšetřovatelů krčmaňského a mosteckého případu a bylo prováděno množství domovních prohlídek. Jednotky Lidových milicí vytvářené z pokynu ÚV KSČ byly dále vyzbrojovány, když do Prahy dorazila zásilka pušek a samopalů z brněnské Zbrojovky.[62] Akční výbory vyzývaly nekomunistické ministry k odchodu z ministerstev. Sociální demokraté se odmítli vyjádřit ke své účasti ve vládě, ale podporovali znárodňování. Představitelé nekomunistických stran stále prohlašovali, že věří ve smírné vyřešení krize s pomocí prezidenta Beneše. Prezident se snažil přimět Gottwalda k udržení staré Národní fronty, ten však odmítl. Beneš trval na svém stanovisku a informoval ministry národně socialistické strany, že komunistickému nátlaku neustoupí a že nebude jmenovat vládu, v níž by nebyly zastoupeny všechny strany. Prezidenta podpořil průvod více než deseti tisíc[68][69][70] vysokoškoláků a příznivců národních socialistů, kteří se z náměstí Republiky, přes Příkopy, Václavské náměstí a Národní třídu vydali na Pražský hrad, kde prezident přijal pětičlennou studentskou delegaci vedenou nejmladším poslancem Josefem Lesákem. Studenti ujistili prezidenta o své podpoře a Beneš jim přislíbil řešit vládní krizi parlamentní cestou v rámci ústavy.[71][72]

Úterý 24. února

Ve 12 hodin začala hodinová generální stávka, které se zúčastnilo 2,5 milionů pracujících. Měla pomoci v nátlaku k prosazení sociálních a ekonomických požadavků.[71] Byli zatčeni další funkcionáři národně socialistické strany, která odmítla vytvoření akčního výboru, a přestaly vycházet stranické noviny „Svobodné slovo“. V lidové straně byl akční výbor vytvořen a převzal kontrolu nad deníkem „Lidová demokracie“. Lidové milice obsadily budovu sekretariátu sociální demokracie a následně Lidový dům. Pod tímto nátlakem a kvůli hrozícímu rozkolu v ČSSD, kde okamžitým rozdělením strany hrozilo radikální levicové křídlo vedené Fierlingerem, se předseda Laušman rozhodl k účasti v budoucí Gottwaldově vládě.[73] Když byl potlačen odpor politických stran, soustředili komunisté svůj nátlak na prezidenta. V dělnickém hnutí organizovali podepisování rezolucí požadujících přijetí demise ministrů a vyhrožovali další generální stávkou.[74][75]

Středa 25. února

 
Předseda vlády a KSČ, Klement Gottwald

Ve středu, 25. února krizové události vyvrcholily. Po nátlaku na sociální demokracii podali demisi ministři Václav Majer a František Tymeš.[10][71] Komunisté činili další kroky k ovládnutí Národní fronty. Byl ustaven Ústřední akční výbor Národní fronty, kde kromě komunistů a sociálních demokratů zasedli také prokomunističtí politici z řad národních socialistů a lidovců, významné osobnosti a zástupci odborů. V čele akčního výboru stanul Antonín Zápotocký, generálním tajemníkem se stal Alexej Čepička a místopředsedy Rudolf Slánský, Zdeněk Fierlinger, Alois Neuman a Josef Plojhar.[76]

Představitelé národních socialistů chtěli jednat s prezidentem, ale ten nejprve nepřijal ani ministra Krajinu a posléze ani ministry Majera a Ripku, neboť již zřejmě byl rozhodnutý demisi podepsat.[76] V 11 hodin se k prezidentovi dostali Gottwald, Zápotocký a Nosek, od nichž převzal listinu s členy nové vlády a slíbil učinit rychlé rozhodnutí.[77] Komunisté pokračovali v nátlaku a od rána připravovali velkou demonstraci na Václavském náměstí, která se měla v případě prezidentova odporu přesunout na Hradčany. V pohotovosti bylo i přes 6 tisíc ozbrojených členů Lidových milicí.[78] V 16:15 odpoledne prezident krátce jednal s Gottwaldem. Oznámil mu, že přijímá demisi ministrů a podepsal doplnění vlády podle Gottwaldova návrhu. Podle některým autorů tímto krokem Beneš porušil platnou ústavu.[p. 2] Gottwald uvědomil o prezidentově rozhodnutí vedení KSČ a odjel oznámit událost davu na Václavském náměstí. Ve večerních hodinách pak v Praze proběhla přehlídka Lidových milicí a útvarů pohraniční stráže. Jediným viditelným odporem proti komunistickému postupu byl pochod asi pěti tisíc vysokoškoláků, učitelů a novinářů na Pražský hrad. Část účastníků byla příslušníky SNB zastavena a zbita v Nerudově ulici, druhé části se přes odpor Lidových milicí podařilo projít na Loretánské náměstí, kde účastníky rozehnala SNB. Jeden z účastníků tohoto pochodu byl v Nerudově ulici postřelen do nohy, přibližně stovka demonstrantů byla zatčena a uvězněna a mnozí museli následně opustit školy. Pětičlennou studentskou delegaci, která byla z Nerudovy ulice vpuštěna na Hrad ještě před rozehnáním průvodu, se již setkala pouze s kancléřem Smutným, který již pouze poděkoval studentům za podporu a oznámil, že prezident již demisi přijal a podepsal složení nové vlády.[68][80]

Projev Klementa Gottwalda[editovat | editovat zdroj]

Po čtvrthodinové schůzce na pražském hradě odjel premiér Gottwald oznámit komunistické vítězství na Václavské náměstí, kde se od odpoledních hodin shromáždilo přibližně 50 až 80 000 lidí.[p. 3] S projevy zde vystoupili například Zdeněk Nejedlý, Václav Kopecký nebo Josef Krosnář. Klement Gottwald pak z korby nákladního vozu přednesl naslouchajícímu davu svůj projev, v němž informoval shromážděné o prezidentově souhlasu s demisí a rekonstrukcí vlády na základě komunistického návrhu.[82][83]

Soubor:Vaclavske namesti 1948.jpg
Dav demonstrantů na Václavském náměstí
„Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentu navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak, jak byly podány, přijal.
Soudruzi a soudružky, dekrety jak propouštěcí, tak i jmenovací jsou panem presidentem podepsány a za chvíli budou mnou kontrasignovány. Panu presidentu rozhodování o tomto návrhu nepřišlo lehko, jak vidno z toho, že to trvalo dosti dlouhou dobu, než věci uvážil a rozvážil. Pan president přes to všechno pak nakonec uznal nutnost a nezbytnost takového opatření a hlavně proto to uznal, poněvadž viděl, že to bylo přání, vůle a hlas lidu. My, soudruzi a soudružky, jsme panu presidentovi vděčni, že dovedl respektovat přání a vůli lidu i ve věci, která mu byla osobně velmi těžká.
A nyní, soudruzi a soudružky, ještě několik slov. Reakce, která chystala a připravovala právě v této době rozhodný úder proti našemu lidově demokratickému řádu, byla sama odražena a poražena. Bdělost, ostražitost a pevná bojová vůle našeho lidu způsobily především tuto porážku reakce. Jednota našeho lidu, jednota dělnické třídy, jednota dělníků, rolníků, živnostníků a inteligence to byla, která našemu národu dala dostatek sil, aby v zárodku, během několika málo dnů zmařil úklady a spiknutí reakce.
Nyní, kdy každý útok reakce je odražen, vrátíme se opět ke své práci, ke své budovatelské práci na splnění dvouletky, ve které práce bude o to radostnější, že již tam budou v míře daleko menší, než tomu bylo dosud, rozvratnické a sabotážnické živly. Je potřeba, soudruzi a soudružky, nyní, když vůle našeho lidu byla tak slavně prosazena, znovu se semknout v mohutné pracovní úsilí, abychom překonali veškeré obtíže, které před námi stojí, a abychom vybudovali z naší republiky, oproštěné od reakcionářů, šťastný domov všeho pracujícího lidu."

—Projev Klementa Gottwalda na Václavském náměstí, 25. února 1948[84][85]

Následné události a důsledky převratu

 
Přehlídka Lidových milic a policie na Staroměstském náměstí, 26. února 1948

Od večerních hodin 25. února a také během celého následujícího dne komunisté oslavovali své vítězství, o kterém se z tisku a rozhlasu dozvěděla i celý zbytek československé veřejnosti.[86] V pátek 27. února se pak k prezidentovi dostavila nová Gottwaldova vláda, která na Hradě dle ústavy složila svůj slib prezidentovi. KSČ ve vládě získala dva posty náměstků předsedy vlády, jimiž se stali Antonín Zápotocký a Viliam Široký, třetím náměstkem se stal Bohumil Laušman. Komunisté ve vládě nově získali ministra zahraničního obchodu, kterým se stal Antonín Gregor, ministra spravedlnosti Alexeje Čepičku a ministra školství a osvěty Zdeňka Nejedlého. Ministrem zahraničí byl znovu jmenován Jan Masaryk a ministrem obrany Ludvík Svoboda, ministrem pro sjednocení zákonů a organisace správy Československa se stal starý Benešův stoupenec, Vavro Šrobár. Po schůzce s novou vládou se prezident Beneš setkal s Masarykem a Šrobárem, který ho přemlouval, aby nerezignoval a dál pomáhal demokratům zachraňovat jejich pozice.[87] Poté na Edvarda Beneše stejně naléhali i generálové Svoboda, Boček, Klapálek a Hasal. Nemocný a vyčerpaný prezident poté odjel z Prahy do svého soukromého sídla v Sezimově Ústí[88] Od 28. do 29. února se v Praze konal slavnostní sjezd rolnických komisí, původně zamýšlený jako další z nátlakových demonstrací pro podporu KSČ.[89]

Na svou porážku okamžitě zareagovali političtí oponenti komunistů. Po 25. únoru se poslaneckého mandátu vzdali nekomunističtí poslanci Šrámek, Drtina, Ripka, Zenkl, Fráňa Zemínová, Antonín Hřebík, Vojta Beneš, Vilém Bernard, Jaroslav Stránský, Adolf Klimek a Milada Horáková.[90][91] Řada z poslanců pak rychle odešla do emigrace (Krajina, Stránský, Adolf Procházka, Ivo Ducháček, Samuel Belluš)[92] a někteří byli záhy zatčeni a internováni (například bývalí lidovečtí ministři Jan Šrámek a František Hála)[93]. Do zahraničí z Československa uteklo i množství dalších politiků a odpůrců nastupujícího režimu. Mezi nimi i národní socialista a novinář Ivan Herben, poslankyně za ČSL Helena Koželuhová, historik a poslanec za ČSL Bohdan Chudoba, národně socialističtí poslanci Ota Hora a Alois Čížek, bývalí členové vlády Ripka, Majer a Zenkl, národní socialista Ladislav Karel Feierabend nebo publicisté Pavel Tigrid a Ferdinand Peroutka.[94] V noci z 27. na 28. února se o sebevraždu neúspěšně pokusil Prokop Drtina, který byl těžce poraněný odvezen do nemocnice Na Bulovce a v roce 1953 byl za velezradu odsouzen k 15 letům vězení.[95] V noci z 9. na 10. března pak za nejasných okolností zemřel ministr Jan Masaryk, který byl nalezen mrtvý pod oknem koupelny svého bytu v Černínském paláci. Jeho záhadná smrt, původně označená za sebevraždu, otřásla československou i zahraniční veřejností.[96]


V této atmosféře byla 11. března 1948 parlamentem potvrzena nová vláda. V Národním shromáždění jí jednomyslně vyslovilo důvěru všech 230 přítomných poslanců,[97] z nichž tedy nejméně 74 muselo být ze tří nekomunistických stran, jejichž ministři podali demisi.[98] 18. března se předsednického postu v Československé socialistické straně musel vzdát Bohumil Laušman, kterého vystřídal prokomunistický Zdeněk Fierlinger,[99][100] načež nové vedení ČSD odsouhlasilo včlenění strany do KSČ.[101] 9. května byla přijata nová ústava vyhlašující lidově demokratickou republiku a 30. května proběhly volby do Národního shromáždění s vynucenou účastí a s možností volit jen z jednotného seznamu kandidátů komunisty ovládané Národní fronty. 2. června ze zdravotních důvodů odstoupil prezident Beneš, který v Sezimově Ústí zemřel 3. září téhož roku. 14. června byl jeho nástupcem zvolen předseda KSČ a dosavadní premiér Klement Gottwald. Vznikla nová vláda, jejíž předsedou byl Antonín Zápotocký.
Přechod moci do rukou komunistů vedl ke ztrátě demokracie, závislosti vnitřní i vnější politiky státu na rozhodnutích reprezentace Sovětského svazu, politickým soudním procesům, čistkám,[p. 4] uvězňování, nuceným emigracím a jinému pronásledování oponentů nového režimu. Společnost donucená žít ve lži navíc postupně ztrácela morálku a charakter.[104] Neomezená vláda komunistické strany v Československu trvala až do pádu východního bloku v roce 1989.

Odkaz Února

V kultuře

Únorový převrat a jeho výklad se za předlistopadového režimu stal oblíbenou látkou pro umění socialistického realismu a námětem oficiální státní propagandy, především filmu. Prvním snímkem zobrazujícím dobu únorových událostí je krátkometrážní dokument Vítězný lid, natočený režisérem Drahoslavem Holubem v roce 1949, při příležitosti prvního výročí.[105] V roce 1958 byl na základě stejnojmenného románu z pera Jana Otčenáška natočen režisérem Otakarem Vávrou film Občan Brych. Jedná se o první filmové drama zaznamenávající události února 1948.[106] Na pozadí Února se odehrává i děj pátého dílu televizního seriálu 30 případů majora Zemana, Hon na lišku. Před třicátým výročím Vítězného února byl v roce 1977 režisérem Vojtěchem Traplem natočen film Vítězný lid a v roce 1985 vyprodukovala Československá televize seriál Gottwald sledující politikův život, přičemž snímek vrcholí právě během událostí února 1948.[106] Únorové události se staly hlavní zápletkou čtvrté epizody televizního seriálu České století natočeného režisérem Robertem Sedláčkem na základě scénáře od spisovatele Pavla Kosatíka. Díl Všechnu moc lidu Stalinovi měl televizní premiéru 17. listopadu 2013.

Z uměleckých děl inspirovaných Únorem 1948 lze jmenovat sousoší Vítězný únor vytvořené sochařem Vlastimilem Večeřou, které bylo na dnešním náměstí Republiky ve Žďáru nad Sázavou slavnostně odhaleno 23. února 1983. Po listopadu 1989 bylo bronzové sousoší přemístěno na dvorek Horácké galerie v Novém Městě na Moravě.[107]

Pojmenování míst a objektů

 
Rozdělovské věžáky, původní sídliště Vítězného února, v roce 2012

Od roku 1948 byla na počest únorových událostí pojmenována či přejmenována řada veřejných míst a objektů v Československu, přičemž se používal zejména oslavný oficiální název Vítězný únor prosazovaný marxistickou historiografií. Většina obcí se však po roce 1989 vrátila k původním názvům veřejných míst.

V roce 1953 byly strojírny v Hradci Králové-Kuklenách v rámci odštěpení od plzeňské Škody, která byla téhož roku přejmenována na Závody Vladimíra Iljiče Lenina (ZVIL), přejmenovány na Závody Vítězného února. Název ZVU firma využívá i po sametové revoluci a přechodu státního podniku na akciovou společnost v roce 1992.

V Moravské Ostravě bylo jako náměstí Vítězného února v roce 1952 přejmenováno náměstí Dr. E. Beneše. Dnešní název byl náměstí navrácen 23. ledna 1990. Téhož dne byl změnen i název ulice Vítězného února v Porubě, která byla přejmenována na ulici 17. listopadu.[108] V Kladně bylo v části Rozdělov u dnešní ulice Vítězné vystavěno sídliště Vítězného února skládající se z Rozdělovských věžáků, zvaných též Kladenské věžáky, které byly postaveny v letech 1953 až 1958. V Havlíčkově Brodě neslo název sídliště Vítězného února dnešní sídliště Pražská[109] a v Praze byl dle Vítězného února pojmenován jeden směr Severojižní magistrály v místech dnešních ulic Wilsonova, Mezibranská a Sokolská. V Opavě byla jako třída Vítězného února označována dnešní Masarykova třída, původně Panská ulice.[110] V Brně nesla název třída Vítězného února dnešní ulice Jedovnická v Líšni[111] a Zelný trh v centru Brna byl od 26. února 1952 do února 1990 znám jako náměstí 25. února.[112] V Havířově neslo název náměstí Vítězného února dnešní náměstí Republiky, v Bohumíně bylo jako náměstí Vítězného února známo náměstí T. G. Masaryka a v Českém Těšíně nesla název ulice 25. února dnešní Akátová.[113] Pojmenování třída Vítězného února nesla i pelhřimovská třída Legií.[114] Ulice Vítězného února byla rovněž součástí města Most, avšak byla zničena v rámci bourání starého města. Pojmenování Vítězného února byl i původně navrhovaný název pro stanici metra Nové Butovice v Praze. Nakonec však stanice dostala název Dukelská.[115] V letech 1962 až 1990 neslo název Divadlo Vítězného února i královéhradecké Klicperovo divadlo.[116]

 
Řád 25. února

Po únorových událostech byl pojmenován také Řád 25. února, od roku 1973 udělovaný pod názvem Řád Vítězného února. Tímto vysokým státním vyznamenáním byli odměněni občané, skupiny osob či symboly zaslouživší se o dovršení vítězství komunismu v únoru 1948. Řád Vítězného února obdržely v 70. letech především čelné politické osobnosti normalizačního režimu.

Pohledy na Únor 1948

Existuje vícero přístupů, rozdílných názorů a pohledů na jednotlivé události února roku 1948. Diskutovaným je často problém, zda byl přechod komunistů k moci legální či nelegální, což následně vede i k označování celého aktu jako státní převrat, puč, revoluce nebo legální převzetí moci.[117] Předmětem úvah a polemik jsou kromě samotného způsobu převzetí moci i kroky komunistů a jejich politických odpůrci a také postup prezidenta Beneše a role Sovětského svazu.[101]

Zneužití moci

Největší část historiků tvrdí, že komunisté během únorového převratu jednali protizákonně a v rozporu s platnou ústavou.[117] Toto stanovisko bývá podpořeno tím, že KSČ během upevňování moci po roce 1945 nerespektovala usnesení vlády, porušovala platné zákony a při manipulování s veřejným míněním využívala zkreslení a lží. K příkladům prostředků, které komunisté v boji s oponenty využívali patří Krčmaňská či Mostecká aféra. Při jednání s prezidentem Benešem v únoru 1948 měl navíc premiér Gottwald hrozit možným zásahem ozbrojených sil Sovětského svazu a okamžitým zatýkáním, takže Beneš přijal demisi ministrů pod nátlakem.[118][119][120] Dle historiků Václava Vebera a Jana Kalouse či novináře Mikuláše Kroupy bylo v rozporu s ústavou i doplnění odstoupivších demokratických ministrů, neboť při tehdejší demisi 14 ministrů 26členného kabinetu mělo dojít k pádu celé vlády.[121][122][123] Protizákonné bylo i působení lidových milicí a samozvaných akčních výborů.[119]

Legální proces v mezích tehdejších zákonů

 
Oslavný transparent k 35 letům Vítězného února 1948 v Klatovech

Existuje i názor, že převzetí moci KSČ během Února 1948 nebylo státním převratem, ale dílem obratného jednání komunistů v rámci platných zákonů, kdy mocenské struktury státu zůstaly zachovány. Podpora armády, policie i velké části společnosti byla výrazem jejich svobodné vůle. V souladu s ústavou však proběhlo pouze samotné formální vyřešení vládní krize, kdy byly dle práva a tehdejší ústavy podány demise ministrů, které prezident přijal a následně jmenoval nové ministry navržené premiérem. Při tomto přístupu se však opomíjí dobový kontext a fakt, že komunisté v rámci politického boje s ostatními vládními stranami protizákonně vydírali, omezovali a zatýkali své odpůrce a manipulovali s veřejným míněním.[124]

Jen formální akt

Někteří historici se domnívají, že ve skutečnosti šlo jen o formální završení dlouhodobého procesu, řízeného z velké části ze Sovětského svazu, započatého během druhé světové války a pokračujícího v letech 1945 – 1947 v tzv. předtotalitní (pretotalitní) fázi. Vládní krize, k jejímuž vyvolání jako záminka posloužilo vládní usnesení o Bezpečnosti, jen vývoj urychlila, přičemž k převzetí státní moci komunisty by později stejně došlo.[125][126]

Komunistický přístup

„ Byly to dni hrdinské a byly to zároveň dni velké víry. Hluboký omyl reakce byl právě v tom, že tuto víru podcenila, že si ji ani neuměla představit…. Tak se únor stal i poučením dějinným: Jak je strašné neznat lid vlastní země a nevycítit, jaké jsou jeho tužby. A dokonce neznat ani jeho sílu…. “

— Rudé právo, 1958, [5]

Vládnoucí komunistický režim do roku 1989 prezentoval únorové události jako vítězství socialistické revoluce, dělnické třídy a pracujícího lidu.[127][128] Za viníky vládní krize byly označeny nekomunistické strany, které měly v únoru vyvolat dlouho připravovaný kontrarevoluční puč.[129][130][131] Marxistická historiografie zmiňuje údajné plány buržoazních sil podporovaných z USA na převzetí moci i přípravu ozbrojených akcí, které měly chystat reakční síly v Sokolu a Svazu brannosti.[132] Dle bývalého režimu byla vládní krize vyřešena v rámci ústavních pravidel, čímž mělo dojít k porážce buržoazní kontrarevoluce.[133][134] Události označované jako Vítězný únor byly režimem každých deset let (1958, 1968, 1978, 1988) připomínány během rozsáhlých oslav.[5] K revolučnímu základu února 1948 se po roce 1989 přihlásila Komunistická strana Čech a Moravy.[135] Někteří z poslanců KSČM navíc obhajovali ústavnost převratu a Vítězný únor vnímali jako pozitivní krok, který umožnil nastolení lidovědemokratické vlády v Československu.[136][137]

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Hubert Ripka odjel na schůze ČSNS do Podkrkonoší, Vladimír Krajina odcestoval do Zábřeha, Petr Zenkl odjel přebírat čestné občanství do Lanškrouna a starosta Sokola Antonín Hřebík odjel do Tater.[59]
  2. ↑ Václav Veber uvádí, že prezidentovou povinností bylo za dané situace rozpuštění celé vlády. Následně měl buď Gottwalda jako předsedu nejsilnější strany pověřit sestavením nové vlády, kdy by o složení svého kabinetu jednal s ostatními stranami parlamentu jako s celky a ne pouze s jednotlivci, anebo měl vypsat nové, třeba předčasné volby.[79]
  3. ↑ První zprávy v Rudém právu z 26. února psaly o desítkách tisíc účastníků, policejní hlášení z 13. března pak odhadovalo shromáždění na 100 000 osob. Marxistický historik Miroslav Bouček uváděl 150 000 demonstrujících. Historici Belda a znovu Bouček pak psali až o 250 000 lidí, avšak tato čísla byla jistě nadhodnocena. Z tehdejších hlášení StB plyne, že okolo 16:00 bylo na Václavském náměstí přibližně 15 000 lidí a v průběhu projevů se náměstí i díky narychlo organizovaným pochodům z továren zaplnilo, až na uvedených 50 až 80 000 lidí.[81]
  4. ↑ Během čistek prováděných Akčními výbory po Únoru 1948 přišlo o práci či funkci v organizaci přibližně 26 000 lidí.[102] Politolog Michael Romancov přirovnal politické čistky v Československu po únoru 1948 k pronásledování politických odpůrců v Německu po převzetí moci nacisty ve 30. letech nebo k čistkám v Turecku po roce 2016.[103]

Reference

  1. ↑ KAREL, Kaplan. Pět kapitol o únoru. Praha: Doplněk, 1997. ISBN 80-85765-73-X. S. 539. [Dále jen: Kaplan (1997)].
  2. ↑ SNÍTIL, Zdeněk. Vítězný Únor a jeho mezinárodní význam. Praha: Horizont, 1987. S. 7–8. [Dále jen: Snítil (1987)].
  3. ↑ Internetová jazyková příručka [online]. Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky [cit. 2018-03-01]. Dostupné online.
  4. ↑ BOUČEK, Miroslav; KLIMEŠ, Miloslav. Dramatické dny Února 1948. Praha: Svoboda, 1973. S. 5. [Dále jen: Bouček a Klimeš (1973)].
  5. ↑ Skočit nahoru k:a b c d Jak jsme slavili „vítězství pracujícího lidu“ [online]. ČT, 2011-02-25 [cit. 2019-06-22]. Dostupné online.
  6. ↑ Kaplan (1997), s. 541.
  7. ↑ VEBER, Václav. Osudové únorové dny 1948. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. ISBN 978-80-7106-941-6. S. 220. [Dále jen: Veber (2008)].
  8. ↑ Kaplan (1997), s. 332.
  9. ↑ Co se odehrávalo 25. února 1948? Česká televize se v unikátním projektu vrátí 70 let v čase [online]. ČT, 2018-02-24 [cit. 2020-01-21]. Dostupné online.
  10. ↑ Skočit nahoru k:a b MOTÝL, Ivan. ÚNOR 1948: Rudé právo udělalo překlep v datu převratu [online]. tyden.cz, 2008-02-25 [cit. 2020-01-27]. Dostupné online. (česky)
  11. ↑ Kaplan (1997), s. 11.
  12. ↑ KŘEN, Jan. Dvě století střední Evropy. Praha: Argo, 2005. ISBN 80-7203-612-2. S. 1109. [Dále jen: Křen (2005)].
  13. ↑ KALINOVÁ, Lenka. Východiska, očekávání a realita poválečné doby : k dějinám české společnosti v letech 1945-1948. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2004. 119 s. ISBN 80-7285-043-1. S. 13. (česky)
  14. ↑ Křen (2005), s. 575.
  15. ↑ DEJMEK, Jindřich. Edvard Beneš : politická biografie českého demokrata, Část druhá: Prezident republiky a vůdce národního odboje (1935-1948). Praha: Karolinum, 2008. 790 s. ISBN 978-80-246-1473-1. S. 566–569. (česky) [Dále jen: Dejmek (2008)].
  16. ↑ Čapka a Lunerová (2012), s. 29.
  17. ↑ Křen (2005), s. 574.
  18. ↑ Veber (2008), s. 51.
  19. ↑ Čapka a Lunerová (2012), s. 77
  20. ↑ Čapka a Lunerová (2012), s. 87.
  21. ↑ Skočit nahoru k:a b Kaplan (1997), s. 27.
  22. ↑ Čapka a Lunerová (2012), s. 85.
  23. ↑ BAUER, Jan. Převratné události českých dějin. Praha: Alpress, 2015. 376 s. ISBN 978-80-7466-700-8. S. 306. (česky) [Dále jen: Bauer (2015)].
  24. ↑ Skočit nahoru k:a b Bauer (2015), s. 306.
  25. ↑ Čapka a Lunerová (2012), s. 94–96.
  26. ↑ Křen (2005), s. 598.
  27. ↑ Čapka a Lunerová (2012), s. 97.
  28. ↑ Epocha Speciál, léto-podzim 2007, vydáno 6.6.2007, s.94
  29. ↑ Bauer (2015), s. 308.
  30. ↑ Kaplan (1997), s. 14.
  31. ↑ Skočit nahoru k:a b Čapka a Lunerová (2012), s. 99.
  32. ↑ Čapka a Lunerová (2012), s. 100–101.
  33. ↑ Čapka a Lunerová (2012), s. 99 a 105.
  34. ↑ Kaplan (1997), s. 282.
  35. ↑ BUREŠOVÁ, Jana; TRAPL, Miloš. Bohumil Laušman: proměny života sociálně demokratického politika s nástupem komunistické moci v Československu. Olomouc: Centrum pro československá exilová studia, 2009. 124 s. ISBN 978-80-244-2247-3. S. 20. (česky) [Dále jen: Burešová a Trapl (2009)].
  36. ↑ Skočit nahoru k:a b Kaplan (1997), s. 279–280.
  37. ↑ Kaplan (1997), s. 285–286.
  38. ↑ Veber (2008), s. 215–217.
  39. ↑ Veber (2008), s. 218.
  40. ↑ RŮŽIČKA, Daniel. Kalendárium roku 1948 únorové události [online]. totalita.cz [cit. 2020-01-27]. Dostupné online. (česky)
  41. ↑ KAPLAN, Karel. Únor 1948 : komentované dokumenty. Praha: Epocha, 2018. 463 s. ISBN 978-80-7557-116-8. S. 55. [Dále jen: Kaplan (2018)].
  42. ↑ Kaplan (1997), s. 282–283.
  43. ↑ Skočit nahoru k:a b c Čapka a Lunerová (2012), s. 108.
  44. ↑ Veber (2008), s. 215.
  45. ↑ Veber (2008), s. 218–219.
  46. ↑ Veber (2008), s. 216.
  47. ↑ Veber (2008), s. 219.
  48. ↑ Kaplan (1997), s. 289.
  49. ↑ PACNER, Karel. Bez činnosti NKVD by KSČ v Československu nezvítězila, tvrdil Stalin [online]. idnes.cz, 2018-02-26 [cit. 2020-01-31]. Dostupné online. (česky)
  50. ↑ Skočit nahoru k:a b c Kaplan (1997), s. 291.
  51. ↑ Veber (2008), s. 221.
  52. ↑ Skočit nahoru k:a b c d Čapka a Lunerová (2012), s. 109.
  53. ↑ Skočit nahoru k:a b Dejmek (2008), s. 652.
  54. ↑ Skočit nahoru k:a b Dejmek (2008), s. 653.
  55. ↑ Skočit nahoru k:a b c Čapka a Lunerová (2012), s. 110.
  56. ↑ Skočit nahoru k:a b Epocha Speciál, léto-podzim 2007, vydáno 6.6.2007, s. 95
  57. ↑ Skočit nahoru k:a b Dejmek (2008), s. 659.
  58. ↑ Čapka a Lunerová (2012), s. 110 a 113.
  59. ↑ Skočit nahoru k:a b Dejmek (2008), s. 661.
  60. ↑ Čapka a Lunerová (2012), s. 113.
  61. ↑ Dejmek (2008), s. 660–661.
  62. ↑ Skočit nahoru k:a b c d e f Čapka a Lunerová (2012), s. 114.
  63. ↑ Dejmek (2008), s. 654–655.
  64. ↑ Dejmek (2008), s. 665.
  65. ↑ HAMPL, Alexander. Sjezdu závodních rad v Průmyslovém paláci. 22. února 1948 [online]. Praha: ČTK fotobanka, 1948. Dostupné online.
  66. ↑ Únor 1948 v Praze - Muzeum Prahy. muzeumprahy.cz [online]. [cit. 2019-07-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-01-07.
  67. ↑ Dejmek (2008), s. 664.
  68. ↑ Skočit nahoru k:a b VLČEK, Tomáš; RŮŽIČKA, Daniel. O pochodech na Hrad [online]. [cit. 2018-04-01]. (Vzpomínky tehdejšího poslance Josefa Lesáka na průběh Února 1948). Díl 6..
  69. ↑ MOTÝL, Ivan. ÚNOR 1948: Studenti pochodují, Gottwald odmítá loutky [online]. 2008-02-23 [cit. 2018-04-01]. Dostupné online.
  70. ↑ Únor 1948 v Praze [online]. [cit. 2018-04-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-01-07.
  71. ↑ Skočit nahoru k:a b c Čapka a Lunerová (2012), s. 116.
  72. ↑ Dejmek (2008), s. 668.
  73. ↑ HORÁK, Pavel. Bohumil Laušman : politický životopis : riskantní hry sociálnědemokratického lídra. Praha: Mladá fronta, 2012. 378 s. ISBN 978-80-204-2619-2. S. 261. [Dále jen: Horák (2012)].
  74. ↑ Generální stávka 24.února 1948 [online]. Praha: ČTK fotobanka, 1948. foto/search-view/00f58f04239804e68bcc620c4b192286/select-continue Dostupné online.
  75. ↑ Čapka a Lunerová (2012), s. 116–117.
  76. ↑ Skočit nahoru k:a b Čapka a Lunerová (2012), s. 117.
  77. ↑ Čapka a Lunerová (2012), s. 117–118.
  78. ↑ KALVODA, Josef. Role Československa v sovětské strategii. Kladno: Nakladatelství Dílo, 1999. 426 s. ISBN 80-902530-1-6. S. 234. [Dále jen: Kalvoda (1999)].
  79. ↑ VEBER, Václav. Jak to bylo s demisemi v únoru 1948. Paměť a dějiny. 2009, roč. 3, čís. 1, s. 9. Dostupné online. ISSN 1802-8241. (česky)
  80. ↑ ŠIŠKA, Miroslav. Pochod na Hrad a výstřel v únoru 1948. novinky.cz [online]. 2018-02-25 [cit. 2020-02-04]. Dostupné online. (česky)
  81. ↑ Veber (2008), s. 337.
  82. ↑ BARTOŠ, Adam. Žádný balkon, Gottwald řečnil z korby vozu. iDNES.cz [online]. 2008-02-26 [cit. 2015-12-22]. Dostupné online. (česky)
  83. ↑ Čapka a Lunerová (2012), s. 118–119.
  84. ↑ Projev K. Gottwalda, totalita.cz
  85. ↑ Čapka a Lunerová (2012), s. 119.
  86. ↑ Veber (2008), s. 344–345.
  87. ↑ Veber (2008), s. 345–347.
  88. ↑ Veber (2008), s. 347.
  89. ↑ Veber (2008), s. 349–350.
  90. ↑ Stenoprotokol 96. schůze ÚNS RČS [online]. [cit. 2018-03-31]. (Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna). Část 10/10. Dostupné online.
  91. ↑ Stenoprotokol 95. schůze ÚNS RČS [online]. [cit. 2018-03-31]. (Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna). Část 1/7. Dostupné online.
  92. ↑ Kaplan (1997), s. 529.
  93. ↑ DVOŘÁKOVÁ, Zora. Politikové na útěku : osudy změněné 25. únorem 1948. Praha: Epocha, 2004. 247 s. ISBN 80-86328-39-2. S. 90–101. [Dále jen: Dejmek (2008)].
  94. ↑ Dvořáková (2004), s. 247.
  95. ↑ Veber (2008), s. 352–353.
  96. ↑ Veber (2008), s. 354–356.
  97. ↑ Stenoprotokol 95. schůze ÚNS RČS [online]. [cit. 2018-03-31]. (Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna). Část 7/7. Dostupné online.
  98. ↑ KREJČIŘÍK, Milan. Výsledky voleb do ÚNS RČS v roce 1946 [online]. [cit. 2018-03-31]. Dostupné online.
  99. ↑ Burešová a Trapl (2009), s. 21.
  100. ↑ Horák (2012), s. 264.
  101. ↑ Skočit nahoru k:a b Křen (2005), s. 601.
  102. ↑ Veber (2008), s. 349.
  103. ↑ Michael Romancov: Turci se Evropské unii vzdalují bleskovou rychlostí. Peníze.cz [online]. 27. srpna 2016. Dostupné online.
  104. ↑ Veber (2008), s. 367.
  105. ↑ VESELÁ, Michaela. Obrazy února 1948 v normalizační kinematografii a dnes. Paměť a dějiny. 2018, roč. 12, čís. 4, s. 46. [Dále jen: Veselá (2018)]. Dostupné online. ISSN 1802-8241. (česky)
  106. ↑ Skočit nahoru k:a b Veselá (2018), s. 43.
  107. ↑ LAUDIN, Radek. Ve Žďáře odhalili v roce 1983 únorové sousoší, dva milicionáři omdleli [online]. www.idnes.cz/, 2018-02-25 [cit. 2020-02-18]. Dostupné online. (česky)
  108. ↑ MALCHÁREK, Jakub. Řadu ulic v Ostravě čekala po listopadu 1989 změna názvu [online]. Moravskoslezský deník, 2014-12-20 [cit. 2020-01-17]. Dostupné online. (česky)
  109. ↑ SVATOŠ, Jiří. Brod za totality: vzpomenete si, kde byla Leninova či Revoluční ulice? [online]. http://www.regionvysocina.cz/, 2015-08-02 [cit. 2020-01-17]. Dostupné online. (česky)
  110. ↑ Opavské ulice a veřejná prostranství měnily názvy i vzhled [online]. www.e15.cz/ [cit. 2020-01-17]. Dostupné online. (česky)
  111. ↑ třída Vítězného února + Samoty, Internetová encyklopedie dějin Brna
  112. ↑ Náměstí 25. února [online]. www.encyklopedie.brna.cz: 2012-03-22 [cit. 2020-01-17]. Dostupné online.
  113. ↑ 15.11.2016 - Z náměstí Vítězného února bylo najednou náměstí Republiky [online]. https://www.mesto-bohumin.cz/ [cit. 2020-01-17]. Dostupné online. (česky)
  114. ↑ Třída Vítězného února [online]. pelhrimov.mnoho.info [cit. 2020-01-17]. Dostupné online. (česky)
  115. ↑ Nové Butovice [online]. Metroweb.cz [cit. 2020-01-17]. Dostupné online. (česky)
  116. ↑ VODOCHODSKÁ, Tereza. Divadlo Vítězného února v období tzv. normalizace 1968 – 1989. Brno, 2016 [cit. 2020-01-17]. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Libor Vodička. s. 10. Dostupné online. (česky)
  117. ↑ Skočit nahoru k:a b Čapka a Lunerová (2012), s. 120.
  118. ↑ KAREL, Kaplan. Poslední rok prezidenta: Edvard Beneš v roce 1948. Praha: Doplněk ve spolupráci s Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR, 1994. ISBN 80-85765-31-4. S. 33. [Dále jen: Kaplan (1994)].
  119. ↑ Skočit nahoru k:a b Čapka a Lunerová (2012), s. 121.
  120. ↑ Únor 1948 začal demisí 12 ministrů: Této „fatální chyby“ Gottwald využil [online]. ct24.ceskatelevize.cz, 2013-02-20 [cit. 2020-01-20]. Dostupné online. (česky)
  121. ↑ VEBER, Václav. Jak to bylo s demisemi v únoru 1948. Paměť a dějiny. 2009, roč. 3, čís. 1, s. 9. Dostupné online. ISSN 1802-8241. (česky)
  122. ↑ Komunistický převrat v únoru 1948 byl protiústavní, tvrdí historik [online]. novinky.cz, 2019-02-22 [cit. 2020-01-20]. Dostupné online. (česky)
  123. ↑ KOUBOVÁ, Karolína; ERHART, Michael. Únor 1948 nebyl nevyhnutelný, demokraté ale proti komunistům měli vystoupit dříve, říká Kroupa [online]. plus.rozhlas.cz, 2018-02-25 [cit. 2020-01-20]. Dostupné online. (česky)
  124. ↑ Čapka a Lunerová (2012), s. 121–122.
  125. ↑ Byl únor nevyhnutelný? [online]. ct24.ceskatelevize.cz, 2008-02-28 [cit. 2020-02-18]. Dostupné online. (česky)
  126. ↑ Kalvoda (1999), s. 213–215.
  127. ↑ Dějiny KSČ Praha: 1961. [dále jen Dějiny KSČ (1961)]. Str. 534–535.
  128. ↑ Bouček a Klimeš (1973), s. 5.
  129. ↑ Dějiny KSČ (1961), s. 527–528.
  130. ↑ Politické dějiny světa v datech Praha: 1980. Str. 989.
  131. ↑ Bouček a Klimeš (1973), s. 337–338.
  132. ↑ Dějiny KSČ (1961), s. 528.
  133. ↑ Dějiny KSČ (1961), s. 532.
  134. ↑ Snítil (1987), s. 137.
  135. ↑ KSČM se hlásí k únoru 1948. Oceňuje práci budovatelů, lituje deformací. lidovky.cz [online]. 2016-02-25 [cit. 2020-01-18]. Dostupné online. (česky)
  136. ↑ KLANG, Mikuláš. Únor 1948 otevřel cestu k naději, hřímala Semelová na Gottwaldově hrobě. idnes.cz [online]. 2013-02-25 [cit. 2020-01-21]. Dostupné online. (česky)
  137. ↑ SVOBODOVÁ, Ivana. Šéf komunistických poslanců: Únor 1948 byl ústavní. idnes.cz [online]. 2008-02-29 [cit. 2020-01-21]. Dostupné online. (česky)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BOUČEK, Miroslav; KLIMEŠ, Miloslav. Dramatické dny Února 1948. Praha: Svoboda, 1973. 367 s.
  • ČAPKA, František; LUNEROVÁ, Jitka. 1948: Vítězný únor: Cesta k převratu. Brno: CPress, 2012. 152 s. ISBN 978-80-264-0089-9.
  • DEJMEK, Jindřich. Edvard Beneš : politická biografie českého demokrata, Část druhá: Prezident republiky a vůdce národního odboje (1935-1948). Praha: Karolinum, 2008. 790 s. ISBN 978-80-246-1473-1. Kapitola Kniha sedmá: Budovatel socializující demokracie a jeho finální prohra (březen 1945 až červen 1948), s. 511–700. (česky)
  • DRTINA, Prokop. Československo můj osud : kniha života českého demokrata 20. století. Svazek druhý. Kniha 2., Rok 1948 - Únor 1948. Praha: Melantrich, 1992. ISBN 80-7023-114-9.
  • HORIČKA, Martin. Gottwaldov demokrat. Zabudnutý príbeh Jána Ševčíka. Bratislava: Slovart, 2021, 312 s. ISBN 978-80-556-4571-1
  • DVOŘÁKOVÁ, Zora. Politikové na útěku : osudy změněné 25. únorem 1948. Praha: Epocha, 2004. 247 s. ISBN 80-86328-39-2.
  • HANZLÍK, František. Únor 1948 : výsledek nerovného zápasu. Praha: Prewon, 1997. 255 s. ISBN 80-238-1816-3.
  • KAPLAN, Karel. Pravda o Československu 1945-1948. Praha: Panorama, 1990. 245 s. ISBN 80-7038-193-0.
  • KAPLAN, Karel. Poslední rok prezidenta : Edvard Beneš v roce 1948. Brno: Doplněk, 1993. 174 s. ISBN 80-85270-18-8.
  • KAPLAN, Karel. Pět kapitol o únoru. Brno: Doplněk, 1997. 556 s. ISBN 80-85765-73-X.
  • KAPLAN, Karel. Únor 1948 : komentované dokumenty. Praha: Epocha, 2018. 463 s. ISBN 978-80-7557-116-8.
  • LUKEŠ, Igor. On the edge of the Cold War : American diplomats and spies in postwar Prague. Oxford: Oxford University Press, 2012. 279 s. ISBN 978-0-19-516679-8. (anglicky)
  • RIPKA, Hubert. Únorová tragédie : Svědectví přímého účastníka. Brno: Atlantis, 1995. 304 s. ISBN 80-7108-098-5.
  • VEBER, Václav. Osudové únorové dny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 426 s. ISBN 978-80-7106-941-6.
  • VESELÁ, Michaela. Obrazy února 1948 v normalizační kinematografii a dnes. Paměť a dějiny. 2018, roč. 12, čís. 4, s. 43–55. Dostupné online. ISSN 1802-8241. (česky)
  • WÓJTOWICZ, Norbert, Nástup komunistickej diktatúry v Československu z pohľadu Poľska, [w:] Február 1948 a Slovensko (Zborník z vedeckej konferencie, Bratislava 14. – 15. február 2008), red. Ondrej Podolec, Bratislava Ústav pamäti národa 2008, s. 63-83.
  • WÓJTOWICZ, Norbert, Przewrót komunistyczny w Czechosłowacji 1948 roku widziany z polskiej perspektywy, Warszawa: Instytut Pamięci Narodowej, 2021, 368 s., ​ISBN 978-83-8229-162-9
  • HANZLÍK, František. Tajné služby na cestě KSČ k moci 1945-1948: Únor 1948 - výsledek nerovného zápasu. Praha: Academia, 2021. ISBN 978-80-200-3125-9.

Související články

Externí odkazy

První vláda Klementa Gottwalda

První vláda Klementa Gottwalda
Pořadí třetí (od r. 1945)
Předseda Klement Gottwald
Náměstci Jan Šrámek
Ján Ursíny
(Štefan Kočvara)
Petr Zenkl
Zdeněk Fierlinger
(František Tymeš)
Viliam Široký
Počet členů 27
Politické subjekty KSČ, ČSSD, ČSNS, ČSL, KSS, DS, nestr.
Jmenována Edvardem Benešem
Datum jmenování 2. července 1946
Konec v úřadu 25. února 1948
Důvod ukončení únor 1948
Webová stránka vlada.cz
Programové prohlášení
Některá data mohou pocházet z datové položky.

První vláda Klementa Gottwalda, zvaná též Vláda Národní fronty existovala od 2. července 1946 do 25. února 1948.

Únor 1948

Související informace naleznete také v článku Únor 1948.

20. února podalo demisi 12 ministrů, působících za strany ČSNS (4), ČSL (4) a DS (4). Jednalo se o ministry: Prokop Drtina, Mikuláš Franek, František Hála, Štefan Kočvara, Jan Kopecký, Ján Lichner, Ivan Pietor, Adolf Procházka, Hubert Ripka, Jaroslav Stránský, Jan Šrámek a Petr Zenkl. 25. února prezident Edvard Beneš demisi ministrů přijal a pověřil Klementa Gottwalda úkolem vládu doplnit a rekonstruovat. Zároveň došlo k dodatečnému zproštění úřadu dvou ministrů za ČSSD Václava Majera a Františka Tymeše.

V nově sestavené vládě (viz druhá vláda Klementa Gottwalda) usedli všichni stávající ministři za KSČ, KSS, nezávislí ministři a ministryně do této doby působící za ČSSD Ludmila Jankovcová. Zbývající posty byly doplněny novými ministry podle Gottwaldova návrhu, který prezident Beneš přijal. Členové nové vlády již následně vystupovali jednotně jako zástupci Národní fronty Čechů a Slováků. Tímto aktem došlo k završení komunistického převratu v poválečném Československu. Události mezi 17. a 25. únorem 1948 byly komunistickým režimem následně oslavovány jako "Vítězný únor".

Poměr sil ve vládě

Počet ministrů

9
4
4
4
3
  • nezávislí
2

Složení vlády

Strana Portfej Ministr Nástup do úřadu Odchod z úřadu
  Komunistická strana Československa Předseda vlády Klement Gottwald 2. července 1946 25. února 1948
Ministr ochrany práce a sociální péče Zdeněk Nejedlý 2. července 1946 25. února 1948
Ministr vnitra Václav Nosek 2. července 1946 25. února 1948
Ministr informací: Václav Kopecký 2. července 1946 25. února 1948
Ministr financí: Jaromír Dolanský 2. července 1946 25. února 1948
Ministr vnitřního obchodu Antonín Zmrhal 2. července 1946 3. prosince 1947
Alexej Čepička 3. prosince 1947 25. února 1948
  Československá strana lidová Náměstek předsedy vlády Jan Šrámek 2. července 1946 20. února 1948
Ministr pošt František Hála 2. července 1946 20. února 1948
Ministr zdravotnictví Adolf Procházka 2. července 1946 20. února 1948
Ministr techniky: Alois Vošahlík 18. července 1946 8. srpna 1946
Jan Kopecký 28. srpna 1946 20. února 1948
Ministr bez portfeje Alois Vošahlík 2. července 1946 18. července 1946
  Demokratická strana Náměstek předsedy vlády Ján Ursíny 2. července 1946 25. listopadu 1947
Štefan Kočvara 25. listopadu 1947 20. února 1948
Ministr dopravy Ivan Pietor 2. července 1946 20. února 1948
Státní tajemník v ministerstvu národní obrany Ján Lichner 2. července 1946 20. února 1948
Ministr pro sjednocení zákonů Mikuláš Franek 18. července 1946 20. února 1948
  Československá strana národně socialistická Náměstek předsedy vlády Petr Zenkl 2. července 1946 20. února 1948
Ministr zahraničního obchodu Hubert Ripka 2. července 1946 20. února 1948
Ministr školství a osvěty Jaroslav Stránský 2. července 1946 20. února 1948
Ministr spravedlnosti Prokop Drtina 2. července 1946 20. února 1948
  Československá sociální demokracie Náměstek předsedy vlády: Zdeněk Fierlinger 2. července 1946 25. listopadu 1947
František Tymeš 25. listopadu 1947 25. února 1948
Ministr průmyslu: Bohumil Laušman 2. července 1946 25. listopadu 1947
Ludmila Jankovcová 25. listopadu 1947 25. února 1948
Ministr výživy Václav Majer 2. července 1946 25. února 1948
  Komunistická strana Slovenska Náměstek předsedy vlády: Viliam Široký 2. července 1946 25. února 1948
Ministr zemědělství Július Ďuriš 2. července 1946 25. února 1948
Státní tajemník v ministerstvu zahraničních věcí Vladimír Clementis 2. července 1946 25. února 1948
  Nestraničtí ministři Ministr zahraničních věcí Jan Masaryk 2. července 1946 25. února 1948
Ministr národní obrany Ludvík Svoboda 2. července 1946 25. února 1948
Legenda
demise 20. února 1948

Změny ve vládě

Citáty

„ Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentu navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak jak byly podány, přijal. “
— projev Klementa Gottwalda 25. února 1948 na Václavském náměstí v Praze

Odkazy

Reference

  1. ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-01-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-07-04. (česky)

Související články

Externí odkazy

Duchcovská stávka

Duchcovská stávka je jedno z používaných označení incidentu, který se odehrál 4. února 1931 v severočeském městě Duchcov. Protestní pochod proti snižování mezd a sílící nezaměstnanosti složený převážně z nezaměstnaných dělníků a horníků byl u místního železničního viaduktu násilně zastaven zasahujícími četníky. Při nastalé potyčce vyprovokované protestujícími, spustili četníci palbu, při níž čtyři demonstranti zemřeli a několik dalších bylo zraněno. Neštěstí u duchcovského viaduktu bylo prvním podobným incidentem v Československu vyvolaným Velkou hospodářskou krizí, při němž došlo k ztrátám na životech.

Příčiny a okolnosti

 
Dobové foto jedné z dělnických protestních stávek v r. 1931
 
Duchcovský viadukt v dubnu 2018

Nástup Velké hospodářské krize se v Československu projevil se zpožděním[zdroj?], zato její projevy ustupovaly pomaleji než v jiných srovnatelných zemích. Průmyslová výroba klesla v roce 1930 na úroveň 89,2 % oproti roku 1929 a v roce 1931 na 80,7 % (nejhorším rokem byl rok 1933 s 60,2 %).[1] S propadem ekonomiky přicházela nezaměstnanost a prudký propad životní úrovně, zejména u dělnických profesí, které tvořily velkou část tehdejšího ekonomicky aktivního obyvatelstva – v roce 1930 na 58,7 %.[2] Jejich reálný příjem klesl oproti roku 1929 o 14,9 % (1931), v roce 1933 až o 35,2 %.[1] Nezaměstnaní dělníci byli tehdy závislí na tzv. Gentském systému, podle něhož se vyplácela podpora v nezaměstnanosti pouze lidem organizovaným v odborech, které navíc samy rozdělovaly podporu získanou od státu a pojišťoven. Na tuto podporu však nedosáhli všichni pracující a tento systém tak vytvářel dva druhy dělníků – ti, kteří jsou před bídou chráněni podporou a ti, co nejsou. V prvních letech krize nedostávaly odbory KSČ, zvané Rudé odbory, od státu z právních důvodů peníze na podporu v nezaměstnanosti vlastních členů a jejich vliv postupně klesal. KSČ se tak musela mezi dělníky prosadit politickým radikalismem a kritikou gentského systému. Zpočátku se nesetkávala s přílišným úspěchem, ovšem s prohlubující se krizí získávala stále větší sympatie od nejhůře postavených dělníků, jejichž počet vzrostl zhruba na ⅓ až ½ v rámci dělnictva.[1] Na počátku 30. let probíhaly v celém státě, zjm. v nejpostiženějších příhraničních oblastech stávky a hladové pochody, bojující za zlepšení životních podmínek obyvatelstva, v nichž měly často vedoucí úlohu zástupci komunistické strany. Důležitým impulzem pro sílící aktivitu stávkové hnutí na Duchcovsku i v ostatních místech ČSR na počátku roku 1931 bylo vyhlášení 25. února téhož roku Kominternou za den boje proti nezaměstnanosti. Protest v Duchcově byl jednou z řady akcí, při nichž KSČ stupňovala své přípravy na tento den.

Kromě běžných tradičních českých stran meziválečné ČSR, jako byly strana Národně socialistická nebo česká sociální demokracie měly velmi silný vliv německé strany, jelikož Duchcov, stejně jako většina měst severozápadních Čech, patřil do oblasti Sudet a byla zde proto silná německá menšina. Mezi touto složkou obyvatelstva převládali příznivci německých stran jako např. Německé sociální demokracie či Křesťansko-sociální strany lidové, ale lokálně silnou pozici měla i extrémistická Německá národně socialistická strana dělnická (DNSAP). Tito tzv. „Hakenkreuzleři“, kteří vydávali vlastní časopis Der Tag, se mohli opřít o silné německé nacionální hnutí, jež se projevilo již před a krátce i po vzniku republiky v roce 1918, kdy Němci nespokojení s postavením jejich národa v nově vzniklém Československu vyhlásili vznik autonomní provincie „Deutschböhmen“. Tato i jiné podobné snahy byly novým československým aparátem rychle potlačeny. Nicméně DNSAP si stále držela svůj relativní vliv, který ještě vzrostl s příchodem Velké hospodářské krize. Tradiční národnostní problémy v soužití Čechů a Němců byly nově doplněny také sociálními a ekonomickými problémy, které nebyl tehdejší prvorepublikový státní aparát schopen dostatečně a účinně řešit. Největší tragédií, vzniklou ze stejných důvodů jako v Duchcově (propad životní úrovně, ztráta zaměstnání, nízké platy atd.), a která také silně dopadla na německé obyvatelstvo první republiky, byla Frývaldovská stávka z listopadu 1931, při níž zemřelo osm demonstrantů, většinou právě Němců. Spojení nespokojeností po nacionální a socio-ekonomické stránce vedlo postupně k stále větší orientaci německé menšiny na extrémně pravicové strany, což vyústilo mimo jiné ve vítězství SdP Konráda Henleina ve volbách v roce 1935.

Průběh

 
Duchcovský zámek, v roce 1931 sídlo okresního hejtmanství a cíl demonstrantů

Dne 4. února 1931 se začal v brzkých odpoledních hodinách v obci Ledvice[3] nedaleko Duchcova formovat dav demonstrantů, přicházejících z města i blízkých menších obcí. Zhruba ve dvě hodiny se vydal průvod, v jehož čele stál senátor KSČ Petr Stránský, směrem k centru Duchcova. Jeho cílem mělo být zprvu náměstí v centru města, kde se měla konat úředně nepovolená demonstrace, neboli „tábor lidu“. Po formulaci požadavků se měl kordon stávkujících vydat k okresnímu hejtmanství, které tou dobou sídlilo v místním zámku, kde chtěli své návrhy předat. Kordon nezaměstnaných dělníků české i německé národnosti, čítající 150 až 500 osob,[3] byl od počátku sledován skupinou 12 četníků, dohlížejících na průběh pochodu. Krátce před třetí hodinou odpoledne došlo celé shromáždění k železničnímu viaduktu na jižním okraji Duchcova. V úzkém prostoru silničního podjezdu čekala na procesí četnická uzávěra, která měla za úkol nevpustit demonstranty do města. Po výzvách k rozchodu vznikl mezi stávkujícími dělníky zmatek, zapříčiněný nejspíše stísněným prostorem bez možnosti snadného úniku v místě střetu, i skutečností, že byli obklíčení zepředu skupinou deseti četníků pod vedením Ferdinanda Emmera, i zezadu již zmíněnou jednotkou dvanácti četníků, která průvod od počátku sledovala.

V nastalé vypjaté situaci došlo k potyčce mezi předními řadami demonstrantů a četníky. V obžalobě proti Stránskému údajně stojí, že Emmer vyzval dav k rozchodu a dodal, „že do Duchcova nebude nikdo puštěn.“ Lidé ho však ignorovali, chytili se za ruce a „se schýlenými hlavami postupovali proti četníkům“.[4]

Četníci vytáhli pistole[zdroj?!] a aby neozbrojené demonstranty drželi v bezpečné vzdálenosti, tak začali střílet do demonstrantů, bylo zasaženo mnoho osob. Na zem padlo nejspíše devět dělníků, z nichž tři na místě zemřeli. Jednalo se o Josefa Kadlece (30 let), Josefa Studničku (27 let) a Aloise Lamače (32 let). Těžce zraněný devatenáctiletý Antonín Zeithammer zemřel téhož dne v nemocnici. Všichni čtyři mrtví byli nezaměstnaní.

Důsledky

 
Památník duchcovského viaduktu

Událost měla silný vliv na celou společnost tehdejšího Československa. Jelikož se jednalo o první podobný incident, při němž umírali lidé, snesla se vlna kritiky nejen na státní moc (např. ministra vnitra Juraje Slávika), ale také na tehdejšího prezidenta Masaryka, s jehož jménem bylo spojováno heslo „Masaryk nechal střílet do dělníků“ (ačkoli žádnou takovou pravomoc samozřejmě neměl), resp. "...za Masaryka se střílelo do dělníků...". Podporu stávkujícím a obětem tragédie vyslovilo velké množství význačných osobností, jako např. F. X. Šalda, Ivan Olbracht, Marie Majerová nebo Vítězslav Nezval. V místě neštěstí prošli 7. února v Duchcově a 8. února ve Světci mohutné pohřební průvody uctívající památky obětí, které se staly zároveň nástrojem projevu odporu k tehdejšímu zřízení. Zároveň došlo ke krátkým protestním stávkám také na některých šachtách severočeského uhelného revíru. Přestože byla stávka krvavě potlačena, nezaměstnaní ani nespokojení horníci nepřestali prosazovat své požadavky a v roce 1932 se také dělníci z Duchcovska připojili k Velké mostecké stávce, která dopadla pro stávkující úspěchem.

Místo, kde se tragédie odehrála, tedy železobetonový železniční viadukt na trati mezi Ústím nad Labem a Chomutovem vzniklý na místě původního kamenného klenutého mostu byl po Vítězném únoru prohlášen za kulturní památku a stal se místem oficiálních pietních připomínkových akcí. V roce 1954 byl v jeho blízkosti vztyčen památník s bronzovými deskami a sochařskou výzdobou od akademického sochaře Karla Lercha (Památník duchcovského viaduktu). Památník se zde nacházel až do roku 1989,[zdroj?!] kdy byl z důvodu rozšíření těžby uhlí přenesen na stávající místo na okraji zámecké zahrady,[5] asi 1 km od místa neštěstí. V roce 1995 byl viaduktu odebrán statut národní památky.

Odkazy

 

Reference

  1. ↑ Skočit nahoru k:a b c RUPNIK, Jacques. Dějiny Komunistické strany Československa : od počátků do převzetí moci. Praha: Academia, 2002. ISBN 80-200-0957-4.
  2. ↑ KOLEKTIV. Dějiny obyvatelstva českých zemí. Praha: Mladá fronta, 1998. ISBN 80-204-0720-0. S. 400.
  3. ↑ Skočit nahoru k:a b Osudové okamžiky: Duchcov 1931, www.ceskatelevize.cz
  4. ↑ DRCHAL, Václav. Četníci zastřelili u Duchcova čtyři dělníky. Do vězení šel senátor KSČ. Lidové noviny [online]. 2012-10-18 [cit. 2020-07-22]. Dostupné online.
  5. ↑ DUCHCOV (Teplice) - železniční viadukt, Encyklopedie mostů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku

Literatura

  • KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918-1938) - díl druhý. Praha: Libri, 2002. 577 s. ISBN 80-7277-031-4.
  • KOLEKTIV. Duchcov 1240 - 1990 (Sborník k dějinám města). Teplice: Krajské muzeum v Teplicích, 1990. ISBN 80-900068-1-7.

Související články

  • Komentáře jsou prázdné.