Alojz Jirásek

Staré pověsti české

Předmluva:

• Hlásíme s k Jiráskovi a je nám blízký

• – bližší než staré společnosti kapitalistické

• – že ve svém díle mistrně vystihl,

• které to naše tradice vedou vpřed,

• k svobodě a rozkvětu národa. Jeho dílo nás učí 

• tedy správnému

• pohledu na naši minulost, posiluje 

• naše národní sebevědomí

• a plní nás dějinným optimismem 

• a vírou v tvořivé síly lidu.

Klement Gottwald

Věnování: 

• Slovutnému pánu panu Františku Bartošovi na důkaz 

• upřímné úcty 

A. j.

Staré pověsti České 

• MYSLIL JSEM NA DNI STARÉ...

Žalm 77 (6)

Úvod starých pověstí českých

• Pojďte a poslyšte pověsti dávných časů. 

• Poslyšte o našem praotci, o předcích, 

• jak přišli do končin naší vlasti a usadily 

• se po Labi i po Vltavě i po jiných řekách této země.

• Slyšte i, co více dochovalo se z temnot věků, 

• co zůstalo z báječných vypravování přešlých pokolení, 

• jež klaněla se bohům v šeru starých bájů 

• a jež obětovala studánkám v tichých ouvalech, 

• jezerům i řekám i svatému, živému ohni.

• Pomněme na časy těch prvních let i na to, 

• jaká byla tenkráte tvářnost naší vlasti, 

• nežli sem vkročilo naše plémě.

• Měst nebylo, dědin jen málo a pořídku 

• a ty jen v některých končinách, 

• kdeže se dochoval chudý ostatek dřívějších 

• obyvatelů cizího jazyka. Půda skoro všecka 

• odpočívala netknutá rádlem.

• Vše bylo pustější, divočejší, 

• rovina, pláň i údolí.

• Ohromné pralesy se černaly po horách 

• na pomezí a ze svahů těch hor táhly 

• se širokými pruhy na míle hluboko do země. 

• I tam, vnitř, rozkládaly se pouště starých, 

• temných hvozdů, mezi nimiž svítily 

• se jasnější zelení bujné palouky 

• s vlající hustou, vysokou trávou. 

• Dost bylo třasovisek houpavé půdy na šíru 

• i v lesích, dost ošidných bažin křikem 

• vodního ptactva oživených, dost tichých, 

• černých, jako zakletých slatin, 

• v nichž se zhlížely staré 

• stromy ohromných kmenůs vousinatým, 

• sivým mechem.

• Lidská stopa tu byla vzácná. 

• Zvěře však všude všude hojně. 

• Nikým nehoněná, nehubená množila se, 

• že ji sotva postačovala půda. 

• Po černých lesích bytoval medvěd, 

• hledaje duté kmeny s medovými plásty včel. 

• od jejichž rojů zvučely stromy.

• Divoký kanec rozrýval kyprou lesní půdu 

• a hustým, spletitým podrostem draly se liška 

• a divoká kočka. Z haluze číhal mrštný rys, 

• pronikaje bystrým zrakem šero lesní, 

• jímž se neslo z daleka řvaní ohromného zebra, 

• beroucího se k brodu nebo k prameni. 

• Jelen volně přebíhal a s ním stádo laní, 

• na paloucích se páslo hojně srn, 

• ale také množství vlků se toulalo 

• a plížilo za kořistí lesem i širou krajinou.

• Vysoko v slunném povětří nad hřbety 

• lesů plul král všeho ptactva skalní 

• orel a jemu příbuzní. Po skalách, 

• po lesích hnízdila hejna dravého ptactva, 

• luňák i sokol, rarohů rod, jestřáb, 

• krahujec i odrůdy menších dravců a sov a výrů.

• Potoky, řeky i jezera hemžily se rybami, 

• a vydra, bytující v šeru starých olší a 

• vrb zarostlých divokým chmelem, měla hojný lov, 

• bobři pak nerušeně stavěli své umělé stavby.

• V hlas větrů a šumění stromů hrčely potoky, 

• hučely řeky a v jejich bílém písku 

• svítila se na slunci zrna ryzího zlata.

• Hlubiny země byly ještě zamčeny a nikdo 

• na ně neuhodil, aby vydaly poklady rud a vzácného kovu.

• Všude jará síla a bohatství. Země, dobrá svou hojností 

• a plodností, čekala jen na dělný lid, 

• jenž by užil hojných darů jejích.

• I přišel a nevzdělanou vzdělal; 

• zvelebil ji těžkou, lopotnou prací a svatou 

• ji učinil tím potem svým a krví svou, 

• kterou pak vylil v přemnohých bojích, 

• háje prací svou dobyté země i svého jazyka.

• Z mateřských končin slovanských 

• přišel sem lid, naši předkové, 

• se svým vůdcem Čechem.

 

Aj, počněme po nich tu pověst.

O Čechovi

I.

• Za Tatrami, v rovinách při řece Visle rozkládala se od nepaměti charvátská země, prvotní veliké vlasti slovanské.V té charvátské zemi bytovala četná plemena, příbuzná jazykem, mravy, způsobem života.I stalo se, že se strhly mezi nimi vady a krvavé boje o meze a dědiny. Vstal rod na rod, příbuzní bojovaly proti příbuzným a hubili se navzájem.

• V ten čas dva bratři mocného rodu, oba vojvodové, Čech a Lech, spolu se o to snesli, že opustí rodnou zemi bojem neblahou. Řekli si: Vyhledejme sobě nových sídel, kdež by náš rod žil s pokojem a díla si hleděl. Byliť uvyklí již po předcích půdu pilně vzdělávati, všeliký druh obilí pěstovati i chovati koně a stáda bravu i skotu.

• Jak se usnesli, tak vykonali. Svolavše své plémě, vzdali oběť bohům, vynesli obrazy dědů, a rozžehnavše se s otcovskou půdou, obrátili se na západ slunce, v neznámé končiny. I bral se rod za rodem, každý početných rodin, všichni přátelé a příbuzní. Napřed šli zvědové a zbrojní muži, vprostřed vojvoda Čech, sivé brady, ale statný a silný, jeho bratr Lech a kolem nich vladykové, starostové rodů, všichni na koních. Za nimi starci, ženy a děti na hrubých vozech, na koních, stáda dobytka, naposled pak opět zbrojní mužové. Tak brali se nejprve končinami příbuzných plemen, až přešli hranice charvátské země, až přebředli Odru a vstoupili do neznámých, hornatých končin. I tam našli ještě osady, jejichž obyvatelé hovořili jako oni, a dále také v krajinách při Labi řece.

• Než jak přešli druhou tuto řeku, byl kraj pustější a osad shledali jen poskrovnu. Byly daleko od sebe a obyvatelé jejich, cizího jazyka, kožemi oděni, nečetní, ale smělí a srdnatí, stavěli se jim se zbraní v ruce do cesty. Čech a Lech a jejich lid je potřeli, a zahubivše jejich chudobná obydlí v chatrčích i ve vykopaných jámách, postupovali dále, z lesa do lesa. Zlá byla cesta hlubokými hvozdy, zlá jejich chůze luhy a bažinami, plnými rákosí, ostřice, rozlehlých mechových trsů a různých křovin. Zvečera zažehovali ohně a topili do úsvitu, aby zář, padajíc do tmy lesní, plašila úskočné líté šelmy.

• Tak došli až ke třetí velké řece, Vltavě, kteráž divočinou tekla; když i tu přebředli, počala si všechna čeleď stýskati, že není konce klopotné cesty a nikde stálého odpočinutí. Tu vojvoda Čech ukázal na vysokou horu, jež se před nimi modrala nad širým, rovinatým krajem, a děl: Podejděme pod tuto horu, tam dětem, skotu odpočineme. Došli a položili se na úpatí hory, jež slove Říp. Vojvodové a starší rodu ohlédli půdu vůkol a zaznamenali, že jest úrodná. Ráno pak za první zoře vstal Čech a vydal se sám jediný vzhůru na temeno Řípu tichým lesem, plným ještě nočního šera

• Když vstoupil na horu, bylo ráno; a hle, široširý kraj se před ním rozkládal do nedozírné dálky až k modravým horám rovný a volný, les a chrastina, nivy a luka. Bujnou jeho zelení svítily se řeky jako rozlité stříbro. I zaradoval se praotec Čech nad utěšeným krajem i zamyslil se pak nad ním, jak bohové dají, jak tu bude jeho rodu i budoucím pokolením. - - Když pak sestoupil, zvěstoval, co zhlédl. Nazejtří vydali se mnozí kolem hory, aby poznali všecko okolí. Co zhlédli, podobalo se jim, vody velmi rybné, půda úrodná, všechen způsob té krajiny, a oznámili že se hodí na sídla. Když pak třetího dne počalo slunce nad lesy vycházeti, povolal Čech bratra a starší a rozkázal svolati všechnu čeleď Povystoupiv s nimi na místo, odkud viděli do kraje, promluvil k nim takto:

• Již si nebudete stýskati, neboť jsme našli kraj, kde zůstaneme a sídla zarazíme. Vizte, to je ta země, kterou jste hledali. Často jsem vám o ní mluvil a sliboval, že vás do ní dovedu. To je ta země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, medem oplívající. Na všem budete míti hojnost, a bude nám dobrou obranou proti nepřátelům. Hle, země po vaší vůli! Jen jména nemá; rozvažte, jakým jménem by měla být jmenována. Tvým, nechť se jmenuje! zvolal jako z božského vnuknutí stařec dlouhé bílé brady, nejstarší všech starostů. Hned všichni starostové i čeleď, volali jako jedním hlasem:

• Tvým! Tvým jménem! Po tobě ať se jmenuje! Vojvoda Čech, Potěšen vůlí všeho lidu, poklekl na kolena a líbal zemi, novou vlast svého plemene. A zlíbav ji vstal, a pozvednuv rukou svých do širého kraje, pohnout volal a žehnal: Vítej, země svatá, nám zaslíbená! Zachovej nás zdravé, zachovej nás bez ourazu a rozmnož nás od národu do národu až na věky! Radostně pak postavil na zemi dědky, jež v bělostné rouše nesli z prvotní vlasti, a zanítily veliký oheň. I obětovali na poděkování a pro požehnání zápalnou oběť a radovali se všichni.

II.

• Všem pak nastala těžká, lopotná práce. Když se o půdu rozdělili, počali ji vzdělávati. Kde byl les, ten porazili neb ohněm vypražili, mýta klučili, luhy a nivy zkopali, druhého léta rádlem zorali. Hned si také obydlí budovali, stavení roubená, slámou krytá. Každý rod o sobě přebýval u svých pozemků. Zahrady, role a luka byly dědinou, společným majetkem všech rodin jednoho rodu, lesy pak, pastvy, řeky, a jezera občinou. Co ves, to rod.

• Stavení s chlévy a stájemi, s kolnami a humny za nimi v ohradě plotů spletených z proutí nebo sroubených z trámů, stavěli kolem okrouhlé návsi. Co rok přibývalo kolem osad polí a co rok půda vydávala hojnější žeň. Žito, pšenice, ječmen, oves i proso hustě se vlnily širými lány; nad ně jasněji se zelenaly pruhy hebkého lnu i vysokého konopí vedle záhonů plných strakatých makových květů. Luka i lipové háje zvučely bzukotem včel, jež kromě lesních brtí chovali v slaměných úlech nebo ve špalcích ze starých kmenů. Co rok byla hojnější stáda bravu i skotu a na kobylích polích v ohradách u dědin proháněla se bujná hříbata a popásaly se pěkné sveřepice.

• Volený starosta spravoval všechny v rodu i jeho majetek. Ve jméno rodu modlitby začínal i končil, oběti přinášel, hosti vítal, rozváděné v rodu soudil a čeledi práci rozděloval. Každý měl svůj úkol, každý své dílo. Ženy domácnosti si hleděly, předly, robily plátno i sukno, šily šaty a roucha, čechle, rubáše, sukně mužské i ženské, hace, pláště, krzna i kožichy. Muži pásli stáda, hájili jich proti šelmám, pracovali na polích, v lese honili divokou zvěř a hubili ji štvaním, ze zásady, šípy, oštěpem, osidly i jámami, do nichž lákali nejvíce vlky, nejhorší zhoubce stád.

• Živo a čilo bylo v dědinách a venku. Z pastvin se rozléhal hlas píšťaly nebo dlouhé pastýřské trouby, v uspávajících, ošolích, na lukách i na sadě hlaholily písně mladé čeledi. Jen v čas poledního nikdo venku nezazpíval ve chvíli hlubokého ticha, kdy vycházely polednice a nesly se v bílém rouše jako světlý stín mezi lány k lidským obydlím na zkázu nestřežených dětí, kdy vycházely divé, škaredé ženy velikých hlav s nerovnýma očima posílající na lidi divoký pláč, kdy se zjevovaly spanilé lesní panny zlatých vlasů s věncem na hlavě, oděné bělostným rouchem. Těch se báli, i jezinek uspávajících, oči vylupujících, i bludných duší v modravých plaméncích na blatech i bařinách, a ve strachu míjeli jezera nebo lesní tůň, kde ve stínu starých stromů a křovin číhal vodník, měně svou podobu, a kde lákaly do zkázy vodní bledé panny v zelenavém rouše.

• Nejvíce však se lekaly Peruna, hromu vládce, jeho blesku, božího posla, a jiných mocných běsů, kteří oslabovali tělo lidské, jeho kosti, a rozum zatemňovali. Je prosili, k studánkám dary přinášeli, černé slepice neb holuby, oběti zabíjeli, zvláště Velesi aby chránil jejich stáda od moru a žehnal jim. Volněji bylo v ohradě dědin. Tu chránili stavení domácí bohové, dědové, duchové předků, jejichž obrazy stály na posvátném místě u ohniště. I škádlivý šátek, drobounký bůžek s pazourky na rukou i na nohou, přinášel štěstí domu, i skřítek, jenž opatroval statek, dobytek hlídal a krmil, zato však čeledi v noci spánek rušil. A dokud líhal pod pecí nebo pod prahem domácí had, starý hospodář, neodešlo štěstí a požehnání.

• Když padalo za jeseně listí a husté mlhy uléhaly na krajinu, když země umrzla a sníh všechen kraj zasypal shromažďovaly se rodiny v prostorných jizbách povalových stropů, zavřených okenic. Kamenná velká pec je vyhřívala, oheň pak na ohništi osvětloval. Rudá jeho zář míhala se po stěnách, ke visely štíty tmavými kožemi potažené, tenata, luky, dřevěné toulce v jezevčině, nedlouhý meč, mohutný oštěp i těžký kamenný mlat, kde parohy jelenů i zubří rohy vrhaly po stěnách křivolaké stíny. V míhavém tom světle ženy předly, muži spravovali hospodářské náčiní, zbraň chystali nebo po namáhavém lovu odpočívali. A bylo hovorů, různých řečí i starých zpěvů. Lovci vypravovali o zápasech s medvědy i zubry nebo o divých, zarostlých mužích, kteří sami neviděni zavádějí přes bludný kořen do lesních pustin a bařin, že se mnohý lovec tak zaveden více z hvozdů nevrátil.

• A staroch bílých vlasů i bílé brady rozbíhal se myslí po dalekých končinách prvotní vlasti, vzpomínal na půtky a boje prvních časů, na statné hrdiny, na mocného vojvodu, jak vstal, když bylo o půlnoci před bitvou, a odjel od vojska a počal výti jako vlk, a vlk ozval se jemu vytím a počali výti vlci mnozí. I šla řeč dál o divných zjeveních a viděních za hustých nocí, na blatech, v širém poli i lesní pustině, o zmecích ohnivě se nesoucí tmavou nocí, o zlé jedubábě střehoucí živou a mrtvou vodu, o bílých sudičkách zjevujících se u kolébky novorozených, o čarodějích vědmách, o zlých a dobrých znameních, a se svatou hrůzou naslouchali všichni tajemným věštbám rodu a plemen. Když oheň uhasl, lehli na lože vystlaná kožemi porušivše dědinu modlitbou dědům. Jejich duchové starostně opatrovali statek potomků. Žilať a kvetla příchylnost krve, rodinná láska do kolikátého pokolení, pojíc živé s mrtvými, plynoucí čas tím, jenž dávno již přešel.

• Dědina v ohradě plotů, sněhem zavátá, ztichla v pusté noci; jen bedlivých psů štěkot v dálku se nesl, kdykoliv větřili vlka, jež se plížil, svítě zelenýma očima, nebo když krátkým pískotem ozvala se od řeky vydra. V ten čas sněhů a ledu, dlouhých soumraků a nocí vládla Mořena, až bůh slunce počal déle, vlídněji a tepleji hleděti na tvář země, I rozbíhala se vodou ledová pouta; veselili se po všech dědinách, po všem plemeni. Za zpěvu brali se k vodám, k volným teď potokům, řekám, házeli do nich obraz zimy a smrti a radostným hlaholem vítali Vesnu, líbeznou bohyni jara.

• Když pak slunce na své dráze stanulo nejvýše, záříc na osení vlnící se po širých lánech a na luka bujně kvetoucí, oslavovali všude posvátný čas slunovratu. Noc před nejdelším dnem byla jim divoplodnou. Kvítí její rosou zkropené nabývalo čarovné moci, věští i hojivé, i chránilo jako černobýl, máti všeho koření, před běsy a zlými duchy, přemocnými zvlášťe té tajemné noci, i před vědmani, jež se rojily na chlumech i v setmělých doupatech. V šero té noci svítaly z návrší a kopců veliké ohně. Jejich zář plála do daleka, a do daleka od nich zaléhaly zpěvy ověnčených panen a jonáku kolem nich křepčících a velebících moc božího slunce, jeho sílu, jež život dává, a lásku, slunce života.

• Po letním slunovratu nastávaly žně, pak přicházela chladná jeseň, pak zimy čas. Rok míjel po roku. Rodů přibývalo, množilo se Čechů plémě. Daleká pověst vábila za ním zástupy z prvotní vlasti, takže krajiny nejprv osazené všemu lidu již nestačily. I rozházely se rody, plemena postupovala dále, v různé strany, na půlnoc i poledne, východ i západ, podél řek i hor, a zakládala nová sídla. I hradce a hrady stavěli za sídlo starostům a lechům, na obranu hranice i na ochranu vůbec, zvlášť aby kde měli ukrýti ženy, starce a děti i kam zahnati stáda, když by nepřítel vtrhl do země. Hradiště vybírali na ostrozích u řek nebo v rovině mezi lesy, mezi vodami a močály, že cest k nim nebylo, leda přes úzké hatě. Kolem hradiště nasypávali vysoké valy okrouhlé, často až trojnásobné, s mohutnými obrubami z tvrdých klád roubených i s vysokými sruby v nich a u bran.

• Také mladší bratr Čechův, vojvoda Lech, maje velikou čeleď, umínil si postoupiti dále na východ slunce. Vojvoda Čech a všichni neradi ho propouštěli, když vůli svou oznámil a odpuštění bral. Přátelsky se s ním žehnali a prosili ho, aby daleko od nich neodcházel, kdyby nebezpečenství od nepřátel na ně trhlo, aby jim jako svému rodu na pomoc přispěti hleděl. I promluvil k ním Lech: Ó moji milí bratří a synové i muži země české! Nezapomenu nikdy že jsem z vašeho plemene. Proto nechci od vás odejíti tak daleko, abyste nevěděli vy o mně a já o vás. Dám vám znamení, abyste věděli, v kterých končinách zarazíme. Třetího dne po našem odchodu vystupte na Říp, ještě než li denice vyjde. Já té chvíle zapálím v lese veliký oheň, a kde uzříte blesk ohně a dýmu kouření, tam znejte mé osazení.

• Když pak řečeného dne před úsvitem vstoupili na temeno Řípu a kolkolem se rozhlíželi, spatřili mezi východem a polednem v mlhavé dáli rudou záplavu, pronikajících hustým šerem, po nebi rozlitou. Jak se rozednilo, viděli v těch stranách černavé mraky pod zářícím nebem, to dým nemírného ohně, jež vojvoda s čeledí svou zapálil. V těch místech také Lech zůstal a hned počal hrad stavěti, jejž velikými valy osypali a od toho kouření prý Kouřim nazvali.

III.

• Minulo skoro třicet let od toho času, co vešel vojvoda Čech do české země. A když osmdesátý šestý rok nastal starci, naplnili se jeho dnové a umřel. Udělali nad ním tryznu a všichni ho oplakávali jako svého otce a naříkali: Tys byl náš vojvoda i náš otec, tys nás uvedl v tyto končiny, tys byl pravý a věrný správce čeledi i všeho plemene. Ach běda, přeběda, kdo nás bude spravovati a opatrovati! A nebylo žádného, kdo by jeho smrti neželel. Duše jeho odešla do ráje, tak věřili, do končin věčného jara, aby tam dále žila v té cti, v tom důstojenství, v němž nebožtík býval mezi svými na zemi. Protože oblékali jeho mrtvolu v nový oblek, v řasný plášť, v sukni přepásanou širokým pásem, lesknoucím se od řetízků a kovových ozdob, v hace pěkně zbarvené a v střevíce. Na hlavu bílých dlouhých vlasů a bílé dlouhé brady dali mu drahou čepici sobolovou. Tak oděného posadili před večerem na vysokou hranici, na drva pokrytá svrchu vyšívanými rouchami, v háji tmícím se od starých lip a dubů, poblíže trojcestí pro odpočinutí duše. Pak přinesli medovinu, ovoce i vonné byliny a položili je k němu. Přinesli také pecen chleba, maso i luk a položili před ním, a přinesli jeho zbraň, oštěp, meč, mlat a černý štít a vše mu položili po boku. Když pak zabili kohouta a slípku a uvrhli je na hranici, přistoupil nejbližší příbuzný mrtvého vojvody, zapálil kus dřeva, a drže je v pravé ruce, blížil se pozpátku k hranici. Dokud ji nezapálil, měl levou ruku na zádech. když pak drva chytla, přicházeli ostatní s planoucími loučemi a házeli je do hranice.

• Jak zavál silný vítr, zapraskaly plameny a šlehaly vysoko a kouř valil se vzhůru, až ohalil velebnou postavu mrtvého vojvody, jenž naposled seděl nad shromážděním svého lidu. A kolem plakali a bědovali a ženy zpívaly žalozpěvy. Jak hranice shořela, sebrali kosti a popel, a vložili je do popelnice a postavili ji, též ozdoby a zbraň nebožtíkovy, do hrobu, a na hrob nasypali náhrobek, vysokou okrouhlou mohylu. Když se pak od pohřbu z temného háje v čas soumraku navracovali, sbírali kamení i haluzky i listí na zemi a metali je nazpátek přes hlavu, a nikdo se přitom neohlédl. Než potom to místo a mohylu za dlouhý čas navštěvovali, tu plakali a klaněli se, žehnajíce vojvodovi svému; a jméno jeho šlo od pokolení do pokolení.

O Krokovi a jeho dcerách

• Dokud vojvoda Čech vládl, panovaly všude řád a kázeň. Lidé byli poctiví a mezi sebou věrní. U chlévů neměli závor a dveří nezamykali. Žádného zločinu tíže nevážili nežli krádeže a loupeže. Bylť každý v rodu opatřen, a chudým stal se jenom ten, jenž nechtěje pracovati, byl vyobcován. Než jak lid osiřelý po smrti Čechově neměl správce, kazil se a právo hynulo. Nastaly sváry a spory, nejvíce o dědiny a meze, dály se nátisky a mnozí počali sami proti sobě bojovati. Když se zlo den ode dne rozmáhalo, sešli se starší rodu k mohyle Čechově, a vzpomínajíce na mrtvého, pravili mezi sebou: Vyhledejme sobě vojvodu, který by námi vládl a soudil po zákonu.I uradili se že pošlou k Lechovi, bratru Čechovu, aby na se přijal správu lidu. Lech však, nemaje v úmyslu v Kouřimiště zůstati, odepřel, ale poradil jim za správce a soudce Kroka, starostu mocného rodu. Ten obýval na hradě, jenž po něm slul, mezi lesy nad Mží řekou, opodál dědiny Zbečna. Zboží měl hojnosti, než i moudrostí a vtipem nad jiné vinikal, takže nejen z jeho rodu, ale ze vší krajiny kolem k němu spěchali jako včely k oulu, aby je soudil. I poslechli Lechovy rady a zvolili všichni z vůle jednostejné Kroka, aby on byl soudcem všeho lidu. Posadivše ho na stolici nad hrobem Čechovým, vstavili mu Čachovu čepici na hlavu; také hůl, kterou vojvoda Čech nosíval, do ruky mu dali a poctivost jemu činili.

• Zatím Lech poslal posly do krajin na východ slunce, aby krajiny ohledali. Když se vrátili, oznámili že shledali za horami, za řekou Odrou země široké, plodné a liduprázdné. Lech, uslyšev chválu těch krajin, rozžehnal se s Krokem, a pojav rodinu svou a Čeleď, obrátil se do krajin posly označených . I usadil se tam a zůstal a hrady založil, Hnězdno, jemuž pro množství orlích hnízd tak přezděl, a Krakov, jež po svém synu nazval. Krok pak českou zemí vládl, ji všecku soudil a moudrosti učil. Jsa vojvodu, sídlil na Budči. Za něho tu byla škola,v níž se učili bohoslužbě, starým zpěvům i věštbám a kouzlům. Tehda měli Kouzelnictví za největší umění a toho za vzácného a bohu milého, kdo se mohl honositi věštím duchem. I moudrý Krok myslí v temno věků.Jednou, aby ohledal věci minulé i budoucí, rozkázal, aby k němu žádný po tři dny pořád zběhlé nechodil. Osaměv, vstoupil do rozhlehlé síně velkého srubu na Budči, modle se tu, obětoval bohům lesním, bohům horním i bohům vodním. Bylo za tajemné, posvátné noci letní, kdy po návrších a chlumech plály ohně a kdy se do nich tišinou rozléhaly zpěvy jonáků i panen. Krok se modlil a bohy a všecky duchy vyzýval, aby mu odpovídali a naučení dali o věcech budoucích. I přezvěděl mnoho v tu chvíli na svých věštbách a tajemné ty zvěsti, jasné i šeré, poznamenal na březových kůrách a uschoval dcerám svým. Pak svolal lechy a starosty a oznámil také jim jedno z toho, co té noci mu z temné budoucnosti prosvitlo v mysli a vědomí vnuknutím bohů, řka: Tuto již nebude déle mého bytu, neboť neobstojí Budeč a dlouho nepotrvá. Jiné sídlo musíme hledati.

• Všichni přesvědčili a Krok, ihned vybrav si posly, nařizoval: Zítra před sluncem východem odtud vykročte a vydejte se mezi poledne a východ, až přijdete k Vltavě řece, tam hledejte, až vás bohové na příhodné místo uvedou. I šli v ty končiny a hledali, až stanuli na pravém břehu Vltavy na skalnatém ostrohu mezi hlubokými lesy. V jejich modravém šeru valila se tichým tokem široká řeka. V ní se zhlížela vysoká skála, na kteréž poslové před sluncem západem stanuli, v ní se zhlížely travnaté lučiny na druhém břehu a temné hvozdy nad nimi na příkrých chlumech. Pod těmi dál se řeka obracela k východu a hlasně tam šuměly a hučely její prahy v hluboké ticho pralesa. Jak poslové ostroh i lesnatou krajinu kolem obhlédli, všichni jako jedněmi ústy v týž okamžik na té skále zvolali vnuknutím bohů: To je to místo vyvolené!

• Tak řekli pak i Krok a všichni starší, když se přijeli na bystrých koních prohlédnout místo i kraj. I vystavěli tu hrad mistrným dílem tesařským z mocných klád starých dubů a smrků, stavení prostorných síní o mohutných sloupech i tichých jizbic, hrad širý s dvory a prostranstvím pro sněmy a shromáždění lidu, když by se tu sešel obětovat bohům nebo nastolit vojvodu nebo vyslechnout jeho soud a vůli. Kde nebylo strmé skály, vykopali hluboké příkopy na ochranu hradu a nasypali náspy, zvýšené roubenou hradbou i sruby. Těmi také opevnili silnou bránu těžkých vrat, jimž trám byl závorou.

• Opodál hradu v háji vyvěrala pod starými buky silný pramen, z něhož čerpali hojně čisté vody. Té studánce Jezerka říkali, hradu pak, že stál na vysoké skále, Vyšehrad. Hrad ten byl pak slavným a posvátným po všem českém plemeni a pověst o něm šla i do sousedních plemen a dál až do končin cizího jazyka. Na ten hrad slavně uvedli Kroka i jeho rodinu a velikou poctivost mu činili. Milovaliť moudrého vojvodu, za jehož vlády vrátilo se požehnání veškerým krajinám. Všude si mohli hleděti klidného díla. Oštěp a šíp a všeliká zbraň hubila jen šelmy. Jinak lid vzdělával půdu, lesy kácel a pražil, takže rolí a dědin stále přibývalo.

• Všude měli hojnost i ve stodolách, i v stájích; mír zůstával, pokud Krok zemi spravoval, a to bilo více než třímecítma let. Když pak odešel k otcům, želel ho všechen lid. Popel jeho i zbraň uložili do hrobu vedle mohyly Čechovy. Z rodiny moudrého soudce zůstaly tři dcery: Kazi, Teta, Libuše. V útlém mládí svém žily na Budči, kdež se učily moudrosti s jinými pannami a jinochy svého plemene i s těmi, kteří z jiných sem přicházeli, jako Přemysl z rodu Stadiců. Nad ně nade všechny, tenkrát i pak, vynikaly Krokovy dcery jako štíhlé lilie nad květy luční, moudrostí a myslí ušlechtilostí i spanilostí tváře a postavy, jež byla krásně na výsost urostlá, takže byly na podiv všem.Z nich Kazi znala všeliké býlí a koření i jeho moc. Jím hojila různé neduhy; než i pouhým slovem krotila bolesti, zažehnávajíc je jménem mocných bohů a duchů. Svým mocným slovem a kouzlem žehnání přinutkala často i sudičky k své vůli a vracela život i tam, kde již unikal posledním dechem. Ta po smrti otcově sídlila nejčastěji na hradě, jenž stál u hory Oseku poblíže řeky Mže a jenž po ní slul Kazin hrad.

• Druhá byla Teta, která dle jména svého vystavěla Tetín, hrad velice pevný na vrchu příkré skály nad řekou Mží. Bojíc se bohů a běsů, zaváděla obřady k jejich poctě, učila lid se jim klanět a rozličné oběti činiti. Sama pak často vstupovala na horu Pohled nad Tetínem na západ slunce a tu k mračné modle postavené na skále pod starými duby se modlila a často tu oběť zažehovala za dne i v teskný soumrak.

• S největší však oddaností vzhlížely všichni k Libuši, ač věkem nejmladší. Bylať tak spanilá, těla cudného, chování vlídného, přitom vážného, v řeči jistí a rozšafná, že i drsní, bojovní muži tlumili hlas a mírnili slova, když všecka líbezná kráčela kol, že i starci věkem zkušení a znavení ji velebili, řkouce: Nad máteř je sličnější, nad otce moudřejší. A s posvátnou bázní mluvili o ní, že bývá u vytržení, že se jí mění tvář i oči, když zahoří věštěním duchem, když hledí v budoucna šero a vidí, co nastati má.

• Po smrti Krokově sešli se lechové, vladykové a množství lidu v posvátném háji u pramene Jezerky. Též Krokovy dcery tam přišly. Pod krytem starých buků, lip a dubů snesli se starší rodu a všechen lid o to svorně, bez potržky, aby panování zůstalo v rodě Krokově, při jeho nejmladší Libuši. Starý háj se rozezvučel radostným pokřikem všech a hlahol jejich zaléhal až k řece do šerých lesů. Jásajíce vedli od Jezerky mladou kněžnu, ověnčenou, pohnutím zardělou, na posvátný Vyšehrad. Po boku jí kráčely Kazi a Teta, sestry, a jejich dívky, před nimi i za knížecími dcerami kráčeli státní Lechové a starostové, vznešení rodem i věhlasem.

• Ti, uvedše Libuši na prostorné nádvoří vojvodského hradu, usadili ji na Kamenný stolec pod košatou lipou, kde otec její, moudrý soudce a vladař, sedával. Mladá kněžna měla svůj hrad, po ní Libušín nazvaný, který vystavěla vedle lesa táhnoucího se ke vsi Zbečnu. Od svého však nastolení sídlila na Vyšehradě; moudře odtud vládnouc všemu lidu.

O Bivoji

• V Libušině sídle, mocném Vyšehradě, zelenala se zahrada, krásná různým stromovím, křovím i vzácným kvítím. Na div však byla bludivými stezkami; ty různo se vinuly, splétaly, rozcházely kolem křovin, pod stromy, mezi květinami, trávníkem, všecky sobě podobné tak, že cizí z té čarovné zahrady, plné stejných míst a tajemných koutků, nenašel východu. V této zahradě Libuše ráda meškala se svými dívkami, častěji ještě sama, ráno, kdy se na slunci třpytil rosou každý květ a každý list, i podvečer, kdy kmeny stromů planuly růžovou září západu nebo kdy pak v soumrak zčernaly jejich koruny a křoví, kdy bělavé stezky se tratily v hlubokých stínech.

• Tou dobou mladá kněžna urostlé postavy, v bělavé říze, s vlasy volně rozpuštěnými, sama jako světlý stín, kráčela volně, vážným krokem, s hlavou pochýlenou, zamyšlenou, nebo stála, sličnou tvář k nebi obrácenou, jako ve snění v tichém prosvitu hvězd nebo měsíce. Sem jednou zavedla sestru Kazi, jež přijela na kročitém koni z Kazína ji navštívit. Zahrada, trávníky i stezky spočívaly již ve stínu, jen vrcholky stromů, hradba mocných trámů a vysoké sruby v pozadí kolem, od dešťů a plískanic ztemnělé, byly zality záplavou posledního světla. Zapadloť slunce do tmavých lesů v modravé páře stopených na vrších za Vltavou. V klid a ticho té chvíle zahlaholil od brány náhlý ryk. Ohlas jeho zněl až do kněžniny zahrady, jasnil se a mohutněl. Křik mužských hrdel se blížil jako náhlá bouře. Ze směsi silných, dalekozvučných hlasů pronikal výskot, a v tom někdo na roh zatroubil. Znamení vítězství hučelo z rohu a neslo se širým hradem s radostným postřikem.

• Sestry vytržené z hovoru stanuly, naslouchaly. Vtom přichvátal vladař hradu všechen vzrušený a prosil je, aby se šly podívat, aby vstoupily na nádvoří. Tam volným prostranstvím kráčel v hlučném průvodu hradních strážců a jiných mužů vysoký mladý muž statného těla, s rukama do týla vztaženýma, jak nesl nějaké břímě. Zardělou, osmahlou tvář měl do předu pochýlenou a zpod čapky splývaly kolem ní i do čela mu padaly tmavé kadeřavé vlasy. S úžasem hleděly kněžny na něj i na jeho břímě: na divokého, živého kance, kterého drže za hrotité boltce, nesl na zádech břichem vzhůru. Mladý ten lovec bez oštěpu, s mečem u širokého pasu v pochvě zaraženým, v obuvi zablácené i na přiléhavých nohavicích všechen bahnem postříkaný, nesl hrozné to břímě jako lehký měch. Kráčel pevně a jistě, nohy se mu netřásly, aniž krok mu vázl.

• Kolem jásali staří muži i jonáci a ukazovali rukama i oštěpy na starého, silného sekáče ryšavě hnědého, ohromné hlavy, černého rypáku, z něhož se probělávaly a leskly zahnuté mocné tesáky. Kanec sebou škubal, černými kopyty kopal, zuby klektal a očka krví podlitá zuřivě obracel. Všichni v zástupu ztichli, když Libuši a Kazi zhlédli. Smělí pak lovec, jenž byl Bivoj, Sudivojův syn, zastavil se u schodů, jež vedly pod silné sloupy stojící přede dveřmi k veliké síni. Na těch schodech stály kněžny. Bivoj v čele všech mužů, maje líté zvíře na zádech, pozdravil Libuši i její sestru a pravil: Tu nesu to zlé škodné zvíře, divého kance z Kavčí hory. Ať zhyne před tvýma očima, chceš-li.

• Když Libuše kynula, ať se tak stane, vzkřikli mužové kolem a chystali meče a oštěpy. Než Bivoj zvolal do jejich shonu a hluku: Sám se postavím proti němu. Jáť ho lapil, ať ho také zabiju. Vy sevřete kolo; kdyby chtěl prorazit. A nejprve mně položte k nohám oštěp. Stalo se, jak řekl. Muži rozestavili se prostorně kolem a přichystali zbraň. Nikdo z nich nepustil oči z Bivoje, jenž přehlédnuv kolo, upřel naposled jiskrný zrak na kněžny výše stojící, na Libuši, zvláště však na její sestru. Ta vzrušená hleděla na statného muže, jež poprvé spatřila v háji u Jezerky, na nějž pak často vzpomínala. Teď ji těšilo toto mužství, jeho síla, udatenství, než přece se jí srdce pohnulo strachem a oči bezděky zamrkaly, jak Bivoj se rozkročiv mrštil kancem vší silou přes hlavu před se, že až země zaduněla od toho pádu. Nežli však kanec dopadl, sehnul se Bivoj, a zdvihnuv těžký oštěp lesklého hrotu, sevřel ho oběma rukama a čekal.

• Starý, silný sekáč na okamžik ležel na zemi roztažen jakoby bez sebe. Ale již se mu břicho pohnulo, hřeben dlouhých štětin na hřbetě se zježil jako hříva, bělmo očí v černé hlavě se zablýskalo. Vráz se vymrštil ze země a hnal jako šipka, nehledě vpravo ni vlevo, s rozevřenou tlamou , z níž se ostré tesáky bělaly, přímo na Bivoje, zuřivostí slepý. Vše kolem jako pěna ztichlo, když kanec divoce vyrazil a když se tak obořil. Ale již vykřikl kdekdo z mužských, i hradských žen a dívek. Muži křičeli a zbraní mávali, jak sekáč naběhl na Bivojův oštěp. Proud krve vytryskl z tlamy zvířete; krev se z něho valila a zalévala kolem půdu. Bivoj vytrhl očtěp z poraženého zvířete. Pak utřev sobě z čela i tváře pot, promluvil ke kněžnám: Již nebude nikoho strašit a běhati do škod! a dupl po hlavě zvířete. Vtom statný vladař hradní, povystoupiv k němu před kněžny, pravil: Aby tě bohové pozdravili! Tys kraji uvolil. Byl to sekáč zlý, hlavní, šestiletý, a vladař na kance ukazoval, a nebezpečný, hrůza a postrach kol Kavčí hory, Co škody natropil! Na obilí, jehož celé lány rozválel, i na zvířatech, na lovčích psech nejvíce, i na koních.

• Když Svatoslav Božejův na něj vyjel, ten sekáč tu jeho koni hruď a břicho rozerval. Tak vysoko vyskakoval. I nejednoho muže smrtelně proklál. Šel z něho strach, již před ním utíkali a skrývali se i muži. Až tu Bivoj. Nedomluvil; zahlučelť radostně kolem zástup na pochvalu i z vděčnosti. A kněžny, níž postupivše, hleděly na silné zvíře, Libuše pak se zeptala, jak je ulovil, jak je tak lapil. I ztichlo vše kolem; Kazi upírala na silného lovce oči nadšeně zářící a dychtivě naslouchala se všemi, jak Bivoj vypravoval: Hnětlo mne a zlobilo, že ten sekáč tu tropil tolika škod a že se ho všichni tak báli. Úvalem kolem Kavčí hory již nikdo nechtěl jíti. Tam se zdržoval, samotářsky, tam ležel, tam se proti každému stavěl, tam roztrhal tolik lidí a koní a psů bez počtu. I vystopoval jsem, kde se do lože zahrabává, a tmavou kaluž pod starými buky. V té se za poledne brodil a válel. Pak, když jej komáři zle již sekali, drhl se o kmeny dubů a vycházel na žír do polí směle a jistě. Člověku se nevyhnul, žádnému, každého napadl.

• Dnes jsem se na něj vypravil. Chtěl jsem čekati, až by se navracel z pastvy. Ale jen jsem zašel na kraj úvalu, vyrazil z houští proti mně, náhle, znenadání a tak prudce že jsem se mu nemohl postaviti s oštěpem. Bylo na volném místě; strom nablízku žádný. Nemohl jsem odskočiti, a na zemi se vrhnouti, toho jsem nechtěl. Dříve nežli jsem toto vypověděl, byl u mne a hned se mi hnal po nohou a hned hlavou hodil; ale nežli jí dozadu trhl, aby mně způsobil dlouhou ránu, chytl jsem ho za uši . A držel jsem ho a nepustil. A on chrochtal a trhal sebou jako zběsilý a zuby mu klektaly. Ale již jsem ho měl na plecích a chvátal jsem s ním sem. Znovu zahučel kol radostný hlahol; když ztichl, mladá kněžna vlídně promluvila k Bivojovi: Bohové ti žehnali i tvé síle. Uvolnils krajině a zachovals její role před novými škodami. Díky tobě, mé i všech. Teď, statečný lovče, pojď, odpočiň údům, posilni se a pohov si.

• Kynula vladaři a ten, vzav Bivoje, vedl ho po schodech do velké síně, kamž za nimi vešli přední z hradských mužů i z podhradí i z těch, kteří potkavše Bivoje cestou na Vyšehrad, již ho neopustili a yl vyprovodili ho tam s jeho podivným, živým břemenem. Síň byla nevysoká, ale prostorná. Ohromný trám táhl se po celé délce povalového stropu, jejž také podpíraly mohutné sloupy divných zářezů malovaných, Na sloupech visely tu losí parohy, zbraň a štíty, tam rohy zubrů nebo medvědí kože vzácné velikosti. Muži zasedli kol těžkých stolů i kolem špalků ze staletých dubů, když zavedli Bivoje za přední stůl v pravém rohu té síně. Všude po stolech stavěli veliké džbány plné medoviny a lili z nich zlatavě žlutý nápoj do korbelů a hliněných i dřevěných číší. Muži pili a připíjeli Bivojovi, na jeho sílu. Mladý hrdina potěšen, rád slyšel všechnu tu chválu; jeho zraky však tajně obracely se po nevysokých těžkých dveřích s dřevěným zámkem, jimiž odešla ze síně Libuše kněžna i její sestra. Na tu Bivoj myslil i v šumném tom hluku, i na to, kdyby ji ještě mohl zhlédnouti.

• Zatím již v korunách, na hradbách i na vysokých srubech pohasla zlatě růžová zář. Hluboké stíny lehly nádvořím. Do vyšší pak síně padalo okny otevřených okenic světlo letního, dlouhého soumraku. V něm zjevily se mladé kněžny, vystoupivše zas oněmi dveřmi ze šera za sloupy. Dívka z jejich družiny nesla za nimi cosi ve vydělané koži; když pak na na rozkaz Libušin uzlík na stole rozbalila, zatřpytil se tam krásný mužský pás. Byl široký, rudými řemínky ozdobně prošívaný, stříbrnými drobnými hřeby všechen pobitý, jako okutý, s bronzovými puklami a lesklým řetízkem. Ten chřestil o skvostné kování, jak se jen pásem hnulo. Mladá kněžna jej Bivojovi podala, aby ho vzal odměnou, že je z pokladu jejího otce a že mu ho sestra Kazi sama vybrala. Jeť v tom pásu zašitá haluzka mocného býlí a hadí zub, dodala Kazi mile. Chodě v tom pásu po lesích, nikdy nezabloudíš, ani za tmavé noci, vždy odoláš bludnému koření i vědmám a všem příšerám nočním. 

• Mladý hrdina se kněžnám klaněl; klaněl se a děkoval, a všichni kol pozdravili hlučně Libuši a Kazi, že tak uctily mužnou sílu a udatenství. Kněžny odešly a hlasně zase vybuchlo veselí všech a trvalo až do noci. Pak když se mužové rozešli po hojném jídle a pití, zavedl hradní vladař Bivoje do tiché komory na lože z ovčích koží. Usnul mladý hrdina a spal tvrdý spánek do jitra. Když nastalo zejtra ráno, chystal se Bivoj na cestu domů, do své dědiny, jejíž byl vladykou. Jak o tom zvěděl vladař hradu, oznámil Bivoji, že na něj čeká kůň, že mu ho dala kněžna osedlati, a že Kazi tou chvíli se také chystá na cestu, zpátky na svůj hrad. Přepásán skvostným pásem, jež včera darem dostal, vsedl jarý a svěží Bivoj na bystrého hnědáka lesklé srsti, když se byl kněžně poklonil a jí poděkoval. I přidal se k družině její sestry. 

• V bráně se zpět ohlédl, on a všichni se pak ohlíželi vzhůru po bráně, po břevnu nad ní, na němž trčela useknutá veliká hlava divokého kance, jejž včera skolil. Černala se, štětinatá, mocného rypáku, cenící bílé tesáky, a připomínala sílu Bivojovu. Kazi nenechala Bivoje v družině. Jel po jejím boku drahný kus, a když pak dojeli na rozcestí, bez rozmyšlení sobě zajel a dal se její cestou, až pod její hrad, jenž se mocnými náspy svými zhlížel v řece Mži. Nežli pak jeseň minula, opustil Bivoj svou dědinu a rod, aby navždy zůstal na Kazině hradě. Oblíbilať si ho Kazi tak že ho pojala za manžela.

O Libuši

• Jako kdysi ke Krokovi, tak chodili také k Libuši z blízka i z daleka lidé ve svých rozepřích. K její moudrosti se utíkali žádat za nález. A ona spravedlivě soudíc, činila moudrá narovnání mezi odpornými stranami. V ten čas se dva sousedé, oba starostové rodů, sváděli o meze a role. Sváděli se prudce, potupili, vyčetli si máteř a dědy, až mezi nimi a jejich rody povadla dobrá vůle sousedská do kořene a vybujelo záští. Žádný nechtěl v tom sporu povoliti, každý byl jako z křemene, a jakmile nastal čas, kdy kněžna zasedala na soudu, chvátali oba na Vyšehrad. Tam Libuše v bělostném vínku kol čela seděla soudíc pod košatou lipou na povýšeném stolci kobercem postřeném. Vpravo pak, vlevo dvanáct kmetů, dvanácet hospodářů nejmocnějších rodů, mužové státní i bílých už brad. Před nimi prostorou kolem zástup, lid čeledí i mužové, ženy i starostové, již přišli na soud nebo se zastat někoho ze svých rodů.

• Tu před kněžnu a soud vystoupili oba rozvadění sousedé. Mladší zle žaloval, že starší proti právu chce meze a role. Starší, muž plné, chmurný jako mrak, skočil mu do řeči. Zostra a zkrátka žádal a chtěl, aby se stalo po jeho vůli, a nedbal, že by bylo křivdou jeho sousedu. Když Libuše vyslechla toho i toho a rozvážila při, když přednímu kmetu pak oznámila svůj nález a když kmeti, uváživše mezi sebou při a rozsudek, přisvědčili, ohlásila kněžna, jak nalezla za právo: že mladšímu se děje křivda, že jeho jsou role i meze.

• Nedořekla, a již tu starší, jak jím zalomcoval divoký hněv, udeřil vysokou holí třikrát do země a do temna zardělý, jiskře očima vykřikl, zaklel a začal, jako když náhlý lijavec spustí: Takové tu právo! Však což nevíme, kdo soudí, že ženská! Ženská dlouhých vlasů, ale krátkého rozumu. Příst umí, jehlou šít, na to je, ale ne soudit. Ať šije, ať přede, ale ať nesoudí. Hanba nám mužům! A pěstí se do hlavy bil a za vášnivé řeči slinou si bradu třísnil. Hanba nám! Kde jinde v kterém plemeni, kde jinde vládne mužům žena? Jen nám, jenom nám, a proto jsme za posměch. To je líp zhynouti nežli snášeti takovou vládu! Všichni kol strnuli nad divokou řečí. Ruměnec studu polil kněžnino líce a srdcem jí pohnuly zlá potupa i žal nad takým nevděkem. Než hanobiteli Přehověla. Jemu neodpověděla. Na kmetech, na zástupu tkvěl její rozčílený zrak, a když nikdo vášnivce nezakřikl, když se nikdo neozval, promluvila k zástupu důstojně, vznešeně, ač se její hlas pohnutím třásl: Jest tak. Ženská jsem a jako žena se chovám; že vás nesoudím železnou metlou, zdá se vám, že málo rozumím. Je potřeba, abyste měli správce nad ženu přísnějšího. Mějtež ho! Žádost vaše se vyplní. Nyní jděte s pokojem domů. Valný sněm, nechť zvolí si vojvodu. A koho si zvolí, toho já budu míti za muže...

• Tak promluvivši, odešla z nádvoří do hradu a hned poslala jízdné posly na Kazin a Tetin hrad pro své sestry. Sama pak odešla do čarovné zahrady do nejzazšího kouta, šerého hustým křovím a košatými lípami, na posvátné místo, kam nikdo kromě ní a jejích sester nesměl vkročiti. Tam ve stínu lip stál na dřevěných sloupech přístřešek z plochých kamenů, od rozchodníku a mechu zelených. Pod touto střechou prokmitala se mdlým leskem stříbrná hlava se zlatými vousy dřevěné modly, stojící na balvanu hrubě tesaném. Tu modlu bohem nazývali a Perun jmenovali.

• Libuše před ním klekla a klaněla se; pak usednuvši pod balvan u nohou modly, zůstala tu ostatek dne i přes západ slunce, i když pod stromy se již tmělo a večerní vítr šoumal keřem i křovinou. Seděla zamyšlená, nehnutě, sama jako socha, na mysli přemítajíc o tom, co se jí stalo, co bude, jakého knížete si lid zvolí, jakého smýšlení budou sestry a budou-li s ní zajedno. Až pak náhle vstala, kdy v setmělé zahradě se před ní zjevily Kazi a Teta. Vladař hradu, jenž sestry, jak přijely, od brány až k zahradě provodil, zůstal na stráži u vchodu a čekal. Co Libuše sestrám řekla nebo vyznala, o čem všechny tři věštím duchem nadané jednaly u Perunovy modly, o čem se radily, nezvěděl nikdo. Letní noc byla již na sklonku, nebe bledlo a za hradem, za jeho sruby, hradbou a stromy prošlehl úsvitu zsinalý pruh. V tu chvíli, kdy vanul už chlad prvního jitra, vracely se Krokovy dcery zahradou. Prostřed svých sester, jež byly v rouškách, Libuše s bělostným vínkem kol čela, klidnější, se zrakem před sebe upřeným. Braly se mlčky jako stíny a vladař udiven hleděl za nimi, jak ho beze slova minuly, jak stoupaly po schodech k velké síni, až zmizely mezi mocnými sloupy výstupku, jenž všechen byl ještě ve stínech ranního šera.

• Hned po ránu vyslala Libuše posly svolávat na valný sněm, aby se shromáždil národ. Když pak bylo po hlavních žních a určený den nastal, sjelo se i sešlo množství mužů ze všeho plemene, starostové rodů i z čeledí mnozí, staří, mladí, koňmo, pěšky, v čapkách, sukních i v pláštích; než i vyzbrojení, v přilbách, s mečem i lukem přijeli, neb místem byla cesta pustinou i hvozdy. Přibyliť mnozí z daleka, až od končin země, od zličanských hranic i pšovských, jež byly na východ slunce; jiní od půlnoci, kde sousedily s Lučanským hrdým plemenem a s Litoměřici, a jiní od poledne z té strany, kudy se chodilo k Netolicům a k Doudlebům. Mnozí přišli od širých lesů za Krokovým hradem a Stebnem, jimiž vedla cesta k Domažlicům a dál do Němec, do Bavorské země.

• V četných staveních rozlehlého podhradí, kdež robili ozdobná sedla, uzdy, třmeny i ostruhy, zbraň a štíty, po krajích i napříč pevně kované černým železem nebo rudě svítivou mědí, nebylo dosti přístřeší pro přibylé hosti. Jejich pak koně stáli uvázáni u plotů nebo pod krytem stromů. Hlučno bylo v podhradí, hlučno na břehu řeky. Známí a příbuzní se vesele vítali, o rolích a honu, o zbrani a půtkách mluvili, nejvíce však o sporu těch dvou vladyk, o soudě Libušině, a co nyní bude a koho voliti za vojvodu. Jak se blížila chvíle sněmu, jak z hradeb a srubů hlasno zatroubili, hrnuli se muži vzhůru k Vyšehradu jedním proudem, jenž na chvíli se zarážel před hradní branou mezi dvěma sruby, Tam každý pozvedl hlavu a žasna pohlížel na ohromnou kančí hlavu na trámě přibitou. Ukazovali si ji, a jméno Bivojovo vyslovil tu každý s pochvalou nebo v obdivu. A dál se pak hrnul proud, vysokou branou, až zarazil na širém nádvoří před knížecím stolcem. Vedle něho byly dvě poctivé stolice, jedna vpravo, druhá v levo; na ty usedly Kazi a Teta po boku Libušině.

• Všichni se kněžně znízka poklonili. Ona pak vážně pokynuvši ze stolce promluvila: Slyšeli jste, proč jsem vás, lechy, vladyky a všechen národ, sem svolala. Svobody si vážit neumíte. Poznala jsem to i zkusila. Z vnuknutí bohů jsem oznámila, že již vám nebudu vládnouti, protože ve svém srdci žádáte si vladaře muže. Toužíte po vojvodovi, jenž bude bráti vladaře muže. toužíte po vojvodovi, jenž bude bráti vaše syny a vaše dcery ke svým službám a také ze skotu vašeho i koní vezme nejlepší dle libosti. Sloužiti chcete, jak jste nesloužili, a daň dávati po popelici, kuně a plátenku, až vám bude teskno i hořko. Než zato nebudete míti té hanby, že vám vládne žena. Nechci vás strašiti, říkám opět, co jsem řekla z vnuknutí bohů a co také zjevil mým sestrám duch věští. Volte vojvodu, moudře však a opatrně, neboť snadno je vládce dosaditi, ale těžko dosazeného ssaditi. Stojíte-li na své mysli, všechno se vyplní, a žádáte-li si, poradím vám a oznámím jeho jméno i místo! Oznam! Oznam! Poraď! Poraď! vzkřikli a volali všichni jako jedněmi ústy. zástupy dříve jako zeď klidně stojící a naslouchající pohnuly se vzrušením a hrnuly se, tlačily ke stolci, jako když před náhlým větrem hrnou se vlny obilným lánem.

• Vtom Libuše v bělostném rouše, s vínkem kol čela, vstala a vztyčená nad nimi vztáhla ruce proti nim. Naráz vše ztichlo; každý hned stanul, hledě na vznešenou kněžnu. Pozdvihši prst, a ukázala k půlnočním horám a řekla: Hle, za oněmi horami v Lemuzích je řeka neveliká, Bělina jménem. Blízko té řeky je dědina, v ní Stadiců rod. Od té dědiny nedaleko je oulehle na dél i na šíř sto dvacet kroků, oulehle divná, ležíť uprostřed mezi tolika rolemi, a přec k žádné nenáleží. Tam oře váš vojvoda dvěma strakatými voly. Jeden vůl má hlavu bílou, druhý od čela po hřbetě bílý a má zadní nohy bílé. Nyní vezměte sukni a plášť i převleky, jak se na kníže sluší, jděte a vyřiďte muži vzkázání od národa a ode mne a přiveďte sobě knížete a mně manžela. Přemysl slove a jeho pokolení bude panovati v celé této zemi, všem plemenům na věky.

• Když pak ustanoveni starostové nejpřednějších rodů, kteří by muži ze Stadic přednesli, na čem zůstal lid a kněžna, Promluvila k ním Libuše: Cesty hledati nebudete, aniž se ptáti. Můj kůň vás povede; za tím jeti neváhejte. Ten vás dovede a zpátky přivede pravou cestou. Před kterým on člověkem se zastaví a zařehce, ten jest, o kterém jsem mluvila. Tu mně teprv uvěříte, když svého vojvodu na železném stole jísti uzříte. Jak Libuše pokynula, vyveden její jízdní kůň. Bělouš byl širokého krku, z něhož hustě splývala dlouhá hříva. Měl ozdobné sedlo, pod sedlem kosmatou kůži a široké prsosiny leskly se mu bronzovými kotouči a puklami. Jak mu na sedlo naložili sukni, plášť a převlaky, vykročil a vladycké poselstvo vydalo se za ním na cestu.

O Přemyslovi

• Bylo za první jeseně, v slunečný, tichý den. Libušin kůň šel bystře, určitým krokem; nikdo z mužů ho nevedl, ni slovem neřídil. Šel jistě, tak jako by kráčel ke svému chlévu, až mužové žasli, až víry došlo domnění, tou cestou kůň že poprvé nejede, že kněžna jízdou příšernou často tu jezdila za večerního soumraku, a zase, než zapěly kury, že se vracela do svého dvora. Ani krok nevybočil bělouš z cesty. nic ho nesvedlo z jeho dráhy. Nejednou minuli stádo koní pasoucích; jejich veselý řehot ho vítal a vábil. Než bělouš kráčel dál, ni vpravo, ni vlevo zraků neobraceje. Když pak v širém poli zasedli pod planou hruškou nebo ve slabém stínu rudokmenné sosny, aby si odpočinuli, kůň kněžnin, tiše postáv, sám první zase vykročil na další cestu. Tak přejeli hory a pláně, až třetího dne ráno se blížili k dědině mezi stráněmi, kraj úzkého dolu, jimž řeka tekla. Když už dojížděli, vběhl jim jakýs chlapec v oustrety. Ej, dobrý chlapečku, to-li jsou Stadici? A je-li v nich muž jménem Přemysl? Jsou, to jsou Stadici, řeklo jim pachole. A tamhle Přemysl v poli voly pohání.

• Spatřili opodál muže vysoké postavy, an v lýčených střevících za pluhem statně kráčel a pobízel ostnem spřežení strakatých volů. Jeden z nich měl hlavu bílou, druhý byl od čela po hřbetě bílý a měl zadní nohy též jako sníh. I jeli k oráči širokou mezí, a když se mu přiblížili, zastavil se kněžnin kůň, pak se vráz vzbočil, vzepjal, radostí řechtaje. A pak se zas na přední spustil, sehnul hlavu před mladým oráčem, jenž zarazil pluh a zastavil voly. Vladykové vzali z bělouše knížecí roucho: sukni dlouhou, vzácnou kožešinou lemovanou, drahý a krásný plášť i převlaky, přistoupili k Přemyslovi, a nízko se mu klaníce, pozdravili ho. Muži blažený, kníže nám bohy souzený, buď zdráv a vítej! Pusť voly, roucho změň, na kůň se rač posaditi a s námi jeti. Kněžna Libuše a všechen národ Čechův ti vzkazují, abys s nimi přijel a přijal vládu tobě a tvým potomkům souzenou. Zvoliliť jsme tebe za svého soudce, ochránce a knížete.

• Přemysl mlčky poslouchal, mlčky pak zabodl do země otku, kterou měl v ruce, a pustil voly. Jho jim snímaje, pravil: Jděte odkud jste přišli. Jen to vyřkl, a již se vznesli oba mžikem. Pod dědinou zanikli ve skále, jež se jim otevřela a hned zase zavřela, že nebylo po nich ani stopy. K poslům pak Přemysl takto promluvil: Žel, že jste takto ráno přišli. Kdybych byl mohl tuto roli doorati, byla by po všecky časy hojnost chleba. Ale že jste si pospíšili a mně mé dílo přerušili, vězte, že bude v zemi často bývati hlad. Zatím jako by země dala suchému ostnu vráz a mízu a život. Počalť lískový prut pučeti jako na jaře v keři, a hned také tři odnože vyhnal, tři ratolesti, na nichž se zelenalo svěží listí i mladé ořechy.

• Poslové žasli, vidoucí ten div divoucí. Než Přemysl jich prosil, aby podle něho ke stolu usedli, a zval je na snídani. Obrátilť pluh, a vzav z meze lýčenou kabeli, vyložil z ní pecen a sýr na jasnou radlici na slunci se svíticí. Toť ten železný stůl, o kterém Libuše mluvila! Tak si každý z vladyků v duchu připomněl a žasl. Jak s Přemyslem kol pluhu snídali a z jeho džbánu pili, uschly dvě ratolesti na lísce a hned opadly; třetí však rostla kvapem a bujně do výše i na šír. Z toho až bázeň hosti pojala. Ukazovali si ten div a ptali se Přemysla, co to znamená, že dvě z těch haluzí zahynuly a jenom jediná zůstala. Toť vám povím, Přemysl vece. Vězte že z mého pokolení začnou mnozí panovati, ale toliko jediný pán a vladař ostane. Pak se ho poslové ptali, proč ne na mezi, ale na železe jí. Proto jím na železném stole, odvětil zvolený kníže, abyste věděli, že rod můj bede železný u vládě. Železo však u vážnosti mějte! Jím v čas pokoje role orejte, v čas zlý se jím proti nepříteli chraňte! Dokud Čechové budou mít takový stůl, nepřátele své přemohou. Když pak cizozemci ten stůl jim odejmou, Čechové pozbudou své svobody! Tak pověděv, vstal a šel s posly do dědiny rozžehnat se se svým rodem, nyní tak poctěným a povzneseným. Oděn pak v knížecí roucho s blýsknavým pásem, obut obuví knížecí vsedl na bělouše, jenž pod ním opět vesele zařehtal. Když pak cestou se vladykové Přemysla ptali, proč vzal s sebou kabelu a střevíce z lipového lýčí. odpověděl: Na to jsem je dal vám a dám navěky uschovat, aby moji potomci věděli, odkud pošli, aby živy byli v bázni a lidí sobě svěřených netiskli z hrdosti, poněvadž jsme si všichni rovni.

• Když pak cestu dokonali a jižjiž přicházeli k Vyšehradu, vyšla jim Libuše vstříc v stříbrolesklé čelence, se vzácnými korály jantaru a chalcedonu na bílém hrdle. Šla v bělostné říze, krásná a vznešená, a radostné pohnutí zářilo ji z očí, které již zdaleka vyhlížely Přemysla na bělouši v čele poselstva. S kněžnou šly její dívky, šli dvořané a nejpřednější ze všech rodů, kteří tu jako všechen valný sněm čekali na poselstvo a nového knížete. I zaradovali se všichni, jak ho zhlédli, sličného, statného muže. Nejvíce mladá kněžna, jež vídala ženicha na Budči. Nyní si podali pravici a blaženi vešli do hradu; s nimi všechen národ u velikém veselí, a za jásotu všech posazen Přemysl na kamenný stolec knížecí. I slavili nového knížete i sňatek jeho s Libuší. Slavili jej v podhradí i nahoře na hradě. Tam dvořané a hosté zasedli ke stolům na veliké síni na prostorném dvoře a hodovali. Jedli hojná jídla a pili hojně medoviny, pili a pěli nebo naslouchali pěvcům, jak hráli na struny a zpívali staré zpěvy o hrdinách a bojích zašlých dob. Slavili volbu, slavili sňatek za dne, slavili jej dlouho do noci za svitu ohňů a smolnic. A když ohně pohaslÿ a nad lesy se již zardívalo ranní zoře, ještě zvučel Vyšehrad, ještě zvučelo podhradí hlučným veselím a ranní vítr nesl jeho ohlas za řeku k tmavým lesům stopeným v bělavé mlze.

Libušina proroctví

• Tak uvedla Libuše Přemysla na knížecí stolec. A když bylo po svatbách, sestoupila s ním do hluboké síně pod zemí, ve skále vylámané, zavřené těžkým poklopem, hrubě okutým. V té kobce svítily ze stěny i hrubé stoly podél zdi leskem různého kovu. železa a bronzu, stříbra i zlata, jak tam visely meče, bité pásy, šišaté přilby, kroužkové brně, štíty krásně kované, jak tam ležely náramky, spínadla, prsteny i čelenky ze stříbrného drátu i šňůry korálů z jantaru, kamene, skla i kovu, kusy ryzího stříbra vedle velkých okřínů plných rýžového zlata. Všechen velký poklad mu ukázala, neb byl teď také jeho. Také jej uvedla do své zahrady, na posvátné místo pod starými stromy, kdež se leskla stříbrná hlava chmurného Peruna. Tam na jaře, za léta sedali sami u vážných hovorech. I v šeru posvátného háje nad Jezerkou často meškali, tam, kde Libuše za svobodna se svými pannami pobývala, kdeže se koupávala, kdež jí její dívky krásné vlasy rozčesávaly a líbezné písně jí zpívaly.

• Teď tam s manželem zamýšlela řád a právo. Tenkráte Přemysl ustanovil mnohé zákony, jimiž bujný lid v kázeň uvedl a jimiž se pak spravovali jeho potomci za mnohé věky. Tenkráte také Libuše promluvila vnuknutím věštího ducha. Kdys stanula s Přemyslem a s družinou i staršími lidu na skalnatém srázu vysoko nad Vltavou. Dlouhé stíny již ležely na kvetoucích lukách na dole, kdež hrnul se Botič potok pod olšemi, javory i klenbou vysokých vrb. Háj na Vlčí Bráně byl zalit žlutým už světlem; v něm zlatem zahořely obilné lány na dole pod Vlčí Branou i nad dolem po širé výšině na pravém břehu. Všichni hleděli na krásnou ourodu, na žloutnoucí lány a všichni se divili hojnému požehnání. Vtom starý vladyka v družině nahlas si připoměl, jak tu bývalo tenkráte před lety, když tu stanul s posly, jak je vyslal nebožtík vojvoda žehnané paměti hledat místa k novému hradu. Jaká tu byla pustina! Les a les, jako tam! a mávl na západ, na lesnaté vrchy za řekou, svíticí se na slunci. Ze zářící hladiny její vystupovaly ostrovy divoce zarostlé, spousta jejich stromoví a hustého podrostu. Ptáci kroužili hejnem nad nimi a z černých stínů pod stromy u břehu, kde z kamenů a keřů se houpal divoký chmel, hlučel rákosím zmatený křik vodního ptactva.

• Všichni na vyšehradské skále upřeli zraky tam, kam starý vladyka ukázal: přes ostrovy, za řeku, na širé lesy, jež se táhly od břehu vzhůru po stráních, Petřínem, Strahovem i po všem podlouhlém vrchu při něm a všude v těch stranách. Již modravé šero se halily staré ty hvozdy. Nad jejich hřbet vystupoval v dáli rovný sloup světlého dýmu, proražený sluncem; jistě nějaký lovec zažehl si oheň v těch lesních hlubinách. Než padnou ty hvozdy tu! mínil stařec. Odtud nás ještě dlouho budou navštěvovat hladoví vlci. A což lesy dále za Strahovem, Šlachov i Malejov a všecky tam po širu daleku. Nežli se vypraží - Nedomluvil. Nikdo ho již neposlouchal. Ale nikdo také ani nehlesl. Každý stál nehnutě, boje se, aby ani šlápnutím nerušil, a hleděl na mladou kněžnu, stojících v jejich čele. Líce se jí zjasnilo u svatém, náhlém nadšení, kterým i zraky jí vzplály, Posvátný strach zavanul družinou a dotkl se srdce všech. Libuše u vytržení, jako by manžela, družiny nebylo, vztáhla ruce k modravým stráním za řekou, a hledíc na les táhlého vrchu, mluvila prorockým duchem: Město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat. Tam v lese je místo, třicet honů odtud vzdálí, Vltavy řeka je obíhá. To na půlnoc ohrazuje potok Brusnice hlubokým ouvalem, na polední pak straně skalnatá hora vedle lesa Strahova.

• Tam když přijdete, najdete člověka prostřed lesa, an tesá práh domu. I nazvete hrad, jež vystavíte, Prahou. A jakož knížata, vojvodové proti prahu klanějí hlavu, tak budou se klaněti i proti městu mému. Budeť ,mu čest a chvála a bude slovutno světu. Umlkla. Byla by více mluvila; náhle však pohasl žár nadšení, neb věští duch od ní odstoupil. I hned šli za řeku na vrch do starého lesa, a nalezeš tam muže při díle, jak Libuše viděla a řekla, jali se na tom místě stavěti hrad. Stavěli, vystavěli, pevně jej ohradili, nejvíce na západ k Strahovu lesu, neb tu byl hrad nejpřístupnější. Příkop hluboký a val vysoký tam sdělali, na vale hradbu roubenou, v ní i nad branou vysoké sruby. Do jejich stěn natloukli dřevěných hřebů a pak je hlínou promíšenou slámou ohodili. Tak sruby lepence udělali, aby byly jistější proti ohni a proti zápalným střelám. I byl hrad Praha řečený velice pevný a panoval pak vedle Vyšehradu celé české zemi.

• Stalo se, že přišli na Vyšehrad vladykové některých rodů a mnozí starší, věhlasní po všem plemeni, a promluvili k Přemyslovi: Kněže, všeho máme dost i hojně, i stád i obilí, i ryb a zvěře. Jedině kovů se nám nedostává. To, čeho sami ze země dobudeme, nestačí, ostatek pak draze platíme hostem kožemi, medem a koňmi. Tys moudrý, poraď a promluv s kněžnou, aby nám oznámila svými věštbami, v kterých tajných místech kovové stříbra neb zlata a jiné rudy byli by uloženi. Když Přemysl jejich žádost uslyšel, řekl jim, aby se odebrali do svých dědin, patnáctého však dne aby tu na hradě zase byli, pak že uslyší. Když v určitou dobu přišli, uzřeli Přemysla, an sedí na svém stolci.a Libuší vedle něho sedící na dřevěné stolici, jež byla jejím znamením znamenána. Slyšte, stateční vladykové a mužové české země! promluvil Přemysl. Slyšte slova své mateře; ta vás i vaše potomky těmi slovy obohatí. I vzhlédli všichni k velebné kněžně, jež zbuzena věštím duchem vstala a šla nádvořím a dál v kraji hradby. Šel Přemysl vedle ní a šli vladykové a její dívky opodál za ní, až stanula na skále vysoko nad řekou Vltavou a tu Promluvila:

•  Často sestupovala Libuše ze svého sídla dolů na patu Vyšehradské skály, do své osamělé lázně, tam, kde Vltava vymlela nejhlubší tůni. Tam kdysi, když na prahu lázně, patřila v proudění vody, v tajemné její hlubiny, prozřela v budoucnost, jak ji v ten okamžik nadchl věští duch. Šly proudy a plynuly, a s nim se míhalo šerým jejich lůnem vidění za viděním. S proudem připlynula, s proudem odplynula, čím dále tím chmurnější, tím smutnější, až trnula mysl, až bolelo srdce. Bledá, chvějíc se chýlila Libuše hlavu nad řekou a zděšeným zrakem stíhala vod hrozná zjevení - S úžasem, s bázní patřily dívky na svou kněžnu, jež v bolestném vzrušení hledíc do řeky, zalkla a teskně pak promluvila hlasem zamženým žalem: Vidím zář požárů, temnem vod plameny šlehají. V nich dědiny, hrady, veliké stavby; a vše hyne, ach, hyne! A v požárů záři krvavý boj - krvavé boje. A boje! Zsinalá těla, ran plná, krve. Bratr zabíjí bratra a cizí šlape jim v týl! Vidím všech bídu, ponížení, pokutu zlou. Tu jí dvě panny podaly zlatou kolébku jejího prvorozence. Svit útěchy vyjasnil Libušin zrak i líce. Políbila kolébku, pak ji potopila v bezedné hlubině, a skloněna nad vodou, mluvila pohnutým hlasem: Hluboko na dně spočívej, kolébko mého syna, až čas tě opět povolá. Nebudeš navěky v temných hlubinách, nebude nad vlastí noc bez konce. Vzejde zas jasný den, vzejde zas blaho mému národu. Očištěn útrapou, silen láskou a prací vztyčí se v síle, splní své tužby a dojde zas slávy. Tehda zas ze tmy vod vysvítíš, na světlo vyplyneš a vlasti spása, před věky souzená, spočine na tobě, jsouc ještě dítětem.

• Míjela léta, a když nastal souzený čas, Kazi, jež často vracela nemocným život žehnáním kouzlem, sama podlehla smrti. Kazi na památku nanesli obyvatelé země mohylu velice vysokou poblíže jejího hradu na břehu řeky Mže vedle cesty, kudy se chodilo do krajin župy bechyňské přes horu Osek. Pak se Mořenin prst dotekl čela pobožné Tety; i vydechla duši. Po veškeré krajině tetínské pro ni truchlili, neb byla všem jako máti. Popel její pochován na hoře Pohledu na západ slunce poblíže jejího posvátného místa u starých dubů, pod nimiž se klanívala bohům a přinášela oběti. Tu také pálili po její smrti nemírný oheň, po devět dní ho pálili a obětovali v něm bohům. K Tetinu pak hrobu navalili velký Kámen. Tak osaměla Libuše, přečkavši své sestry. Až pak její dnové se naplnili. Z vnuknutí bohů zvěděla, že se blíží konec jejího života. I myslíc na dalekou pouť u věčnost, do ráje za otcem a sestrami, požádala Přemysla, aby svolal lechy, starosty rodů, neboť chtěla k nim ještě jednou promluviti. Když se sešli na Vyšehrad, dala Libuše zažehnouti bohům oběť a pak vstoupila s Přemyslem mezi lechy a vladyky shromážděné na širém nádvoří, kněžna všem velebná, s posvátným klidem na bledém líci; její zrak už hleděl u věčnost. Všem tu oznámila, že její osud se naplňuje, že je tu naposled vidí, naposled k nim mluví. Všech pak prosila, aby zachovali Přemyslu, knížeti svému, i pak jejímu synu víru a poslušenství. Kdekdo kolem, v pohnutí naslouchal, a teskno padlo a všechny na slzy pak i bradatým mužům zkalily zrak, když Libuše svého manžela prosila, aby měl pro ně vždy shovění, a když pak ruce vztáhla a všem žehnala. Vrátivši se do své jizby, položila se na zemi, máteř všech, a umřela. I plakali pro ni manžel její a syn, plakaly děvy a lidé všichni pláčem velkým, a nesli a spálili její tělo, a popel pochovali, učinivše nad hrobem velikou tryznu. Kde ten hrob vykopán, nikdo najisto neví. Staří dí, že na jejím hrádku v Libušíně, a také je stará zvěst, že na hradě libickém, opodál tajemného chlumu Oškobrhu, plného vzácných bylin a koření. Libušin poklad zůstal i po její smrti ve skalné skrýši tak, jak ho manželu svému ukázala. Nedoteklť se ho Přemysl, věda, nač je. A tak leží poklad podnes hluboko ve vyšehradské skále, z níž zasvítí, až bude největší bída a drahota. A jak se otevře, objeví, bude zas všeho hojnost a všeliká nouze přestane.

• Zlatá kolébka Libušina spočívala dlouho, dlouho na dně Vltavy pod vyšehradskou skálou. Šel času proud a plynul, a s ním utrpení za utrpením se neslo na českou zemi. Hynuly dědiny, hynuly kraje. V požárech lehaly vesnice i výstavná města. Boj za bojem krví zaléval rodnou zemi. Bratr ničil bratra, nejvíce v Libušině rodě, a cizozemec šlapal jim v týl. Ale nebyla noc bez konce. Zlatá kolébka pod vyšehradskou skálou se vynořila z temných vod, zasvítila ryzím kovem na bíle dne, a v ní spočinula vlasti spása, jsouc ještě dítětem: synáček poslední ratolístky Přemyslova kmene. A zlatá kolébka rostla s dítětem, až vyrostla ve zlaté lože, jak vyrostlo její děcko v muže, jenž se stal otcem vlasti. Na posvátném Karlštejně měl to čarovné lože, na němž unaven prací a péčí vladařskou ve chvíli oddechu odpočíval. Když pak zemřel, nesneslo zlaté lože žádného jiného a zmizelo. Zapadlo zase kolébkou tam, odkud se vynořilo, do temné tůně, hluboko pod vyšehradskou skálu, a čeká tam, čeká.

Dívčí válka

I.

• Když Libuše odešla do návi, viděly dívky z její družiny, že nejsou u takové vážnosti, jakou mívaly za živobytí své paní. Těžko to nesly, hořce vzpomínaly těch dob, kdy jejich kněžna samojediná vládla zemi i mužům všem, a hněv se jim rozjitřil, když nejeden z mužů řekl jim s úsměškem:

• Panovaly jste, klaněli jsme se vám, a hle, teď jste jako bludné ovce! Až tajný hněv jako prudký plamen vyšlehl. Z touhy po vládě i pomstě chopily se dívky meče a luku, a neměříce sil začaly tuhý boj proti všem mužům. Vše vedla Vlasta, někdy nejpřednější v družině Libuše. Ta první k boji vyzvala, první se zbraně chopila, všechny pak sdružila a ke stavbě pevného hradu přiměla. Ten hrad si zbudovaly za své útočiště za řekou Vltavou na vrchu o něco výše, nežli byl na protějším břehu Vyšehrad.

• Dívky poslouchaly ve všem Vlasty jako své kněžny a velitelky. Na její radu a příkaz mnohé se také rozešly do všech krajin vyzvat žen a dívek, aby nechaly všeho a přichvátaly na Děvín, jak se nazýval nový hrad, bojovat proti mužům, aby ženy vládly zemí, muži pak aby jen sloužili a rádla se drželi.

• Vyzvání Vlastino nebylo prázdným hlasem, jež vítr zavane, ale jako jiskra zažehlo srdce přemnohých. Jako když holubice ze svých kotců vyletí, tak chvátaly ženy a dívky od svých mužů, otců, bratří, a všechny na Děvín hrad, že se jimi pak hemžily jeho síně a jizby, volné nádvoří i vysoké valy. Muži opodál, od Vyšehradu nečinně je pozorovali a měli z toho veselí a posměch, jak se dívky cvičí ve zbrani a jezdí na koních. I staří a zkušení hleděli na ně pohrdavě, a když před knížetem Přemyslem byla o ženách ve zbrani řeč, mluvili o nich potupně a chystali se s posměchem zkusit ženského udatenství. Všichni kolem knížete se smáli, toť že bude honba. Jen Přemysl byl zasmušilý a starostně řekl:

• Slyšte, proč se s vámi nesměju. Také byste se nesmáli, kdybyste měli vidění, jaké jsem viděl dnes ve snách.

• Chtěje jich varovati, pověděl, co viděl:

• Noc byla, v povětří plno hustého, čpavého dýmu; v záři požáru viděl jsem dívku v přílbě. Zpod přílby jí vlály dlouhé vlasy, v jedné ruce měla meč a v druhé číši. Na zemi leželi v prachu a v krvi zabití muži. Ta dívka běhala jako vzteklá, šlapala po mrtvých, pak nabrala do číše krev a lokala ji jako šelma v zuřivé dychtivosti. Aj slyšte, mužové, bohů hlas a znamenejte jejich znamení. Tím viděním vás varuji, slyšte mou řeč a lehko jí nevažte!

II.

• Zatím se dívky na Děvíně připravovaly na boj proti mužům. Hlas krve udusily a bez srdce, tvrdě ohlásily i bratřím, i otcům:

• Již vám nejsme ničím a nebudeme. Každý měj péči o sebe! Samy si pak slíbily vespolek víru a zapřísáhly se slibem velkým a zaklely se, ať budou pohubeny svými vlastními meči, jestliže povolí nebo dopustí-li se zrady. Tak přísahaly na Děvíně své velitelce Vlastě, jež určila každé místo i úkol. Nejmoudřejší si nechala v radě, opatrným hrad poručila, nejodvážlivější do pole chystala, aby na koních bojovaly a muže bily jako psy. Ty pak, které byly urostlé postavy, krásného líčka a vábného pohledu, vybrala, aby lákaly muže a krásou a líbezností je zničily. Chtělať je hubiti mocí i všelikou lstí.

• Muži pak zůstali v bludu a nedbali rady Přemysla knížete. Jako na nějaké veselí hrnuli se k Děvínu. Každý si myslil, že jak se ukážou, jak mečem zablýsknou, dívky se leknou a prchnou, jako když na kočky zachřestí měchýřem s hrachem. Ale div divoucí! Dívky sice na hradbách nezůstaly, ale neprchly. Přímo z brány vyrazily a Vlasta jr před hradem ihned šikovala do boje. Sedíc na vraném koni, v kroužkové brni, s přílbou na hlavě, s oštěpem v ruce, mluvila ohnivě k dívčímu voji, aby se nelekaly, aby statečně bojovaly.

• Dáme-li se přemoci, volala, teprve se nám mužové vysmějí. Za robotné budete, a hůř, za otrokyně! Líp je třeba zhynouti nežli se jim dáti na milost, Protož na ně! Neživte nikoho, bijte každého, každého, ať je kdokoliv, ať bratr, ať otec! Jen dořekla a již potrhla uzdou a pobídla koně v cval. Vzkřikla, mávala oštěpem a divý křik letěl za ní. Šik bojovných dívek se hnal za ní, dychtě po boji, a v čele v šech, hned za Vlastou: Mlada, Svatava, Hodka, Radka i Častava.

• Šípy bojovnic zasypaly muže jak náhlá chumelenice. A již nebylo jim do smíchu. Okrvavěli, padali ne porůznu, ale řadami, a nežli se vzpamatovali, vrazily mezi ně bojovnice na koních a bodaly je a sekaly do jejich zmateného houfu. Boj netrval dlouho. Tři sta mužů krvácejících polehlo na zemi. Ostatní se dali na útěk. Hustý černý les opodál byl jejich spásou a záštitou. Bez něho byli by všichni zahynuli. Děvín i všecko okolí ozývalo se radostným hlaholem dívek. Jásaly nad vítězstvím, jež jejich bojovnost rozpálilo ještě víc a jež jim přivedlo sílu nových družek. Rozlétlať se o něm pověst po vší zemi a roznítila i ty ženy, které ještě váhaly. Zle bylo po krajinách. Nejeden muž nalezen ráno zabit nebo zbodán noži, a tak mnozí, když nebyli jisti životem, odcházeli na noc z domu a nocovali po hustých hájích.

• A zle bylo také s muži v okolí Děvína. Nemohliť nikterak k hradu přilnouti, nemohli ho dobýti ani mocí, ani lstí. Nebyloť na hradě ani jediného muže, a z dívek žádná se nestala proradnou. Zato měly dívky na Vyšehradě své družky, které s nimi zjevně nebyly, ale potají o všem podávaly zprávy, co mužové hodlají a chystají, kam půjdou, kde by je mohly vyčíhati , kde přepadnouti. Tak trval boj dlouhý čas, zjevně v poli i tajně lstí. Tak přilákala jedna ze sličných důvěřivého mládence, aby ji přišel osvobodit, až půjde s devíti družkami cestou za Děvínem. I přišel a čekal v osamělém místě, jak umluveno, se svými druhy. Přišla také dívka, na niž čekal, a s ní devět družek. A v ten okamžik vyrazil ze zálohy houf jiných a ty zabily mládence i jeho družinu.

• Lstí zhynul také mladý muž, jenž uvěřil spanilé dívce z družiny Vlastiny, slíbivší, že mu zradí Děvín. Po úmluvě pustila ho tajně za noci do hradu, jej i jeho četnou družinu. Ale ani on, ani žádný z průvodčích se již z Děvína nevrátil. Lest také zhubila mladého vladyku, statného Ctirada, jehož Vlasta nejvíc nenáviděla, neboť v potyčkách a v bojích zhubil jí svým mečem nejvíce bojovnic.

III.

• Jednou ze letního dne jel Ctirad s několika muži své čeledi polem, míře z dědiny svého rodu k pražskému hradu. Mladý vladyka i průvodčí měli meče u pasu, luky a srstnaté touly přes plece. Nejeden z nich i oštěp třímal. Nebyloť radno v ten čas, kdy dívky ze záloh přepadaly, dáti se polem sám a beze zbraně. Slunce pražilo, bylo dusno. Ani klas, ani list se nezachvěl po lánech obilí a konopí. Ani v lese, do kterého Ctirad zajel, jak ho cesta vedla, nebylo volněji. Stín starých stromů i tmavých skal, jež strměly nad hlubokým ouvalem, jako by nechladil. Vítr nezavál, ani haluzka se nehnula a potok v houšti pod skalami se plížil beze zvuku. Vše ztichlo, voda, strom i pták; jen lidský hlas se pojednou ozval mrtvým tichem: nářek, žalostné volání.

• Ctirad se zastavil a všichni naslouchali v úžasu. Nářek zněl opodál za skalou; pak náhle zmlkl. V ten okamžik vznesl se nad Ctiradem havran, a poletuje nad ním, zakrákal svým chraptivým hlasem. Ani vladyka, aniž kdo z jeho družiny povšimli si černého ptáka, varovného znamení. Za lidským hlasem se dali. Jak skálu objeli, bezděky zarazili koně. Na div bylo, co spatřili. U skály, zlatou diviznou prokvétající, zarostlé při spodu ostružinou a malinčím, kde bělal se květ i rděl se již plod, zelenala se mýtinka v proudu světla, plná metlice i zardělé vrbice. Starý dub stál na kraji poblíže té skály a pod dubem ležela dívka provazem ke kmeni tuho přivázaná.

• Zamlkla, zmožená voláním, žalem, a hlavu měla pochýlenu. Vlasy zpola rozpuštěné splývaly jí k ramenům, přes něž jí visel na řemeni lovecký roh. Ale jak dusot koní jí o sluch zavadil, pozvedla hlavu a již zase volala, úpěnlivě mužů prosila, aby ji odvázali, uvolnili, aby se nad ní smilovali. Ctirad dojat prosbou i hlasem spanilé dívky, zapomněl na všecku opatrnost, a ostatní také. Hbitě skočil z koně, a vytasiv meč, přeřezal, přesekal provazy a uvolnil dívku. Netušil, že Vlastě včera donesená zpráva proradnou ženou, že dnes tudy pojede na pražský hrad, a že Vlasta zchystala vše, aby se nemohl navrátit, a že jí v tom slouží i ta spanilá dívka.

• Pout zbavená děkovala vroucně Ctiradovi a pověděla, že se jmenuje Šárka, že je z Okřína, vladykova dcera, že ji díky z Děvína přepadly v háji, že ji spoutaly a vlekly na ten hrad, aby ji přivedly ke své zlobě, vtom že se ozval z daleka dusot koní. Pustily mne, nechaly, ale tak uvázaly, že jsem se nemohla hnouti. A jako na posměch, viz, zavěsily mně ten roh, abych si, spoutaná, o pomoc zatroubila, a tu, hle, nádobu medoviny, abych žízníc ještě více se soužila žízní. Ukázala na velkou láhev s medovinou, v trávě jí u nohou. A již se zase rozplakala, úzkostně prosila, aby ji tu vladyka nenechával, když ji osvobodil, aby ji vzal k otci prvé než li by se zase ty zběsilé ženy a panny vrátily.

• Ctirad, usednuv vedle ní, těšil ji, že tak učiní, a podal jí láhev, aby se posílila po tom strachu a utrpení. Pila a dala také jemu píti. Zatím jeho druhové sesedli z koní, uvázali je opodál, sami pak ulehli u nich ve stínu, aby se zchladili. Byl polední čas. Pronikavá vůně sosen i mateřídoušky a květin z paseky vanula s horkým dechem tetelícího se vzduchu. Nice se nehnulo, sotvaže se motýl mihl ozářenou mýtinou. Mužům z čeledi svírala se víčka, spánek na ně šel.

• Jejich vladyka však čile naslouchal řeči spanilé Šárky, lahodnému jejímu hlasu a napil se chutě, jak mu zas podala medoviny. I roh prohlížel, jejž sňala z hrdla, a když mínila, kdož ví, jaký má zvuk, přitiskl ho ke rtům a zatroubil z plných plic. Roh vzezvučel a hlaholil jasně do mrtvého ticha. Ve skalách, hvozdem se rozléhal jeho hlas, slábl a zanikal, až vyzněl dalekou ozvěnou v hlubině lesní.

• Vráz jako by probudil bouři. Strhlť se náhle divoký pokřik, opodál dokola, i vzadu, za stromy, v křovinách, za šera hvozdu. Jako divoký roj hnal se k mýtině houf ozbrojených dívek. Nežli se Ctiradova čeleď vzchopila, než li přiskočili ke koním a vytrhli meče, již se na ně bojovnice sesypaly a bily je a bodaly do nich. Ctirad chtěl k druhům. Nežli však sebral v trávě svůj meč, shlukly se dívky a ženy kolem něho, a nežli se zbraní mohl po nich rozehnati, padl povalen na zemi. A tu ho svázaly. I ležel v poutech tam, kde před chvílí z nich vyprostil Vlastinu důvěrnici. Marně zuřil, marně jí klel a běsy na ní volal, aby ji ztrestali za ten zlý ouskok. Šárka se jen smála; smály se všechny a v divé radosti vedly na Děvín statného zajatce, jenž přivázán musel kráčeti vedle Šárčina koně. Druhové jeho zůstali na pasece, v zdupané trávě, zalité krví. Leželi na slunci, zbodaní, mrtví; roje much sedaly na ně a z výše nad nimi se ozýval havran, jehož prve nedbali, a krákavě svolával druhy na hojnou pastvu. Tak zhynula Ctiradova čeleď, tak ve zkázu upadl jejich vladyka. A skalné divoké oudolí, kde se tak stalo, podnes se nazývá poté, jež byla všech zhoubou.

IV.

• Stráže i zvědové přinesly nazejtří děsivou novinu na Vyšehrad, že opodál Děvína trčí na trámu kolo a do kola že vpleteno tělo Ctirada vladyky, že ho dívky tak umučily. Zpráva ta se rozlétla po všem okolí, po všech krajinách. A ze všech stran pak přichvátali muži ve zbroji na Vyšehrad, rozhořčení, rozlícení tou dívčí zlobou, a žádali Přemysla, aby je vedl, že se musí pomstíti, že ho budou ve všem poslušni. Mnozí však se ani jeho rozkazů nedočkali a sami, houfem jeli k Děvínu a bili tu dívky na cestách. Mnohé také zajali a odvedli na Vyšehrad.

• Vlasta se rozlítila jako medvědice a zpupná, jistá již vítězstvím, vedla všecky své dívky k Vyšehradu, aby se ho zmocnily a všechny muže na běm zbily. Nežli však ke hradbám dorazily, již se jim vstříc hnali mužové v plném šiku, lačni krvavé pomsty. I utkali se krutým bojem. Vlasta na koni vyrazila v čele svých mezi nepřátele. Zuřivost ji hnala, a také ukazovala družkám cestu. Myslilať, že jsou v plném houfu za ní. Dívky však jí nestačily; nemohly tak kupředu proniknouti a Vlasta poznala, že zapadla mezi muže sama, v nejprudší vřavu. Husto kolem mužů, a v divém jich chumlu, v kruté jich tísni nemohla se ani mečem ohnati. Sevřeli ji, z koně strhli, na nože ji rozebrali. Tak zahynula.

• Ostatní také marně zápasily. A když viděly, že velitelku strhli, padl na ně náhlý strach, a ty, před nimiž se mužové jindy strachovali, daly se na útěk. Na divý, zmatený útěk k Děvínu, kdež spásu hledaly. Mnoho jich zůstalo na bojišti, mnoho jich cestou, na útěku padlo, a také ty, které se k Děvínu dostaly, neušly zkáze.

• S nimi zároveň se tam mužové prodrali, s nimi zároveň na most a pak do hradu skočili. Tu bylo veta, konce ženské síle a udatnosti! Již meče zahazovaly, již lkaly zase po žensku, již zase bratry a příbuzné poznávaly, před ně na kolena padaly, sepjatýma rukama žalostivě a úlisně prosily...

• Ale mužové mstili Ctirada a všecky padlé nebo lstí zahubené druhy. Mstili je krutě, ani jedné z bojovnic neušetřili. Krásná těla na smrt dala a z oken, z vysokých valů je metali. A když všechen ten ženský sbor shladili, spálili jejich Děvín na prach rozmetali. Tak skončila dívčí válka.

• I nastaly zase řád a právo, jak bývaly, a Přemysl kníže vládl sám, bez ženského odporu.

O Křesomyslu a Horymírovi

I.

• Když byl již Přemysl vysoko v letech, usnul snem smrti a duše jeho odešla k otcům. Po něm Nezamysl vládu zdědil. Ten, když se odebral na cestu všech lidí, dosedl Mnata na vojvodský stolec. A když pak i jeho dni se naplnily, ujal se vlády Vojen. Po jeho smrti Vnislav panoval, a ten, když oči navěky zavřel, prohlášen za vojvodu Křesomysl, a to u posvátné Jezerky, kde sešel se valný sněm. Tam když u té čisté studánky vykonaná zápalná oběť vstavil nejpřednější z lechů čepici někdy Přemyslovu Křesomyslovi na hlavu a všichni kolem radostně volali:

• Křesomysl hospodin náš! I on nás bude blahoslaviti. Všichni ho pozdravili, poklonili se mu a pak jej vyprovodili v hlučném průvodu na Vyšehrad. Tam byl slavně dosazen na stolec, z něhož kdysi vládla jeho pramáti i jeho rodu zakladatel. Za Křesomyslova panování hleděli si lidé více nežli orání a stád. Přemnozí se vydali na hledání kovů v hlubinách země; i při potocích vypírali z písku zlato, jehož všude dosti nalézali. Zvláště na poledni země. Sám vojvoda dbal věšteb své pramateře. Mnoho kovkopů poslal na Jílový a Březový vrch, jenž nad jiné vydával mnoho stříbra.Ze všech stran hrnuli se tam lidé dobývat rud; každý chtěl kvapně zbohatnouti. A doma nechali všeho. Úhorů nikdo nevzdělával, role hynula, ladem zůstávala a svízel i metlice bujely tam, kde jindy husté obilí zrálo a zvučelo křepelčím hlasem. Lidé bohatli kovem, ale chlebové hynuli. Při dolech nastal nedostatek a rýžovníci a kovkopové posílali kupovat chleba do pražského kraje. Mnozí vladykové a starostové rodů vše to těžce nesli, bránili tomu a toužili, že v dolech je zhouba polí, že pro drahý kov trhají se čeledi rodů a hyne starý řád a kázeň.

• Někteří se odebrali až k vojvodovi na Vyšehrad; v jejich čele Horymír, vladyka neumětelský. I žádali Křesomysla, napomínali ho, aby sobě více chleba, nežli stříbra vážil, aby ten podzemný lid dal raději rozehnati. Kníže však, oslněn leskem vzácného kovu, nedbal jejich řečí a vladykové odešli s nepořízenou, nespokojeni, rozmrzelí. Než i horníci se popudili, že proti nim, na jejich zkázu bylo tak mluveno a jednáno, Sběhli se při dolech mezi svými boudami a chatami. Jako ve vosím popuzném hnízdě tam bylo, když posel ohlašoval, jak vladykové na Vyšehradě jednali, co radili, zvláště pak Horymír neumětelský. Bouřili, křičeli, pomstou hrozili, a nejhorší Horymírovi.

• Krev jeho chtěli, a hned, bez odkladů. Jiní v divokém posměchu křičeli, že když má strach o chléb, ať se ho nají dosyta, ať mu ho nacpou do úst, až se jím udáví. To se zalíbilo. Jako divoká smečka za jelenem hnali se k dědině Neumětelům. Podzimním šerem hrnul se houf kovkopů polem i ladami, jež se černala v kvapném soumraku. Noc byla, když zhlédli Neumětely, slaměné střechy chat, černající se mezi stromy, vysoké stohy u stodol i hrádek dědiny v kulatém náspu. Tu ztišili krok a zmlknuvše plížili se jako lstivá, úkladná šelma k ohradě. Ale dříve, před nimi, vběhl tam dobrý člověk oznámit, co se děje a chystá. Jen vzbudil vladyku, a již zabouřil ze tmy divoký křik. Na obranu nebylo času. Houf kovkopů hnal se již k hrádku a pustý ryk jeho blížil se letem. Nezbývalo nic než prchnouti. 

• Skokem byl Horymír v stáji, kdež stál jeho nejmilejší kůň, Šemík. Okamžikem ho vyvedl, osedlal, a již, promluviv naň tiché slovo, vyrazili branou ven do polí. Zhlédli ho; křičeli, hnali se za ním. Slyšel i dusot koní. Pobídl Šemíka, a věrný kůň pustil se v divější cval, až hříva mu vlála, až zpod kopyt stříkala hlína a písek a jiskry jen sršely do tmy. Za jezdcem vlála bělavá halena jako křídlo a chvíli vedla pronásledovníky. Ale jen chvíli. Nestačiliť Šemíkovi, jenž pádě mocnými skoky, zanikl ve tmách podzimní noci. Až na pokraji lesa, v černém vřesovišti, ho zastavil jeho výborný jezdec.

• Byli zachráněni. Ale jak vladyka zpět pohlédl, chytla ho zlost i lítost. Požár viděl; jeho dědina hořela. Rudá záplava rozlévala se po temném nebi, rděla se víc a více a šířila se valem. Všechno tam schoří! pomýšlel roztrpčený Horymír. Stavení, humna plná obilí, stohy, všechna ouroda, všechna naše práce. A zahroziv v ty strany k požáru zaťatou pravici, přísahal: Ať zčernám jako uhel, ať mne rozsekají mým vlastním mečem, jestliže všechno to nepomstím, jestliže jim všechno nesplatím! A víc, a hůř!

II.

• Neumětelská dědina byla zničena. Co nezhltil oheň, to horníci odvedli a odvezli. S bohatou kořistí se vrátili; dobytek vzali, na uloupených vozech s uloupenými koňmi odvezli obilí z Horymírových stohů a v divé radosti cestou i doma pokřikovali: Když se bál hladu, ať jej má! Tak jásavě hlučeli. Ticho však a pusto bylo ve vyžehnuté dědině. Spáleniště, dlouho dýmajíc, doutnalo a podzimní vítr roznášel jeho čpavý zápach. Nežli minuly dva dni, shromáždil Horymírových všechny muže svého rodu, k nimž se přidali mnozí jiní, samí dobří sousedé, rozhořčení násilím horníků. Když se stmívalo, vytrhli všichni dobře ozbrojení a v čele všech Horymír na věrném bílém Šemíku.

• U Březových dolů netušil nikdo nic zlého. Horníci najisto myslili, že uprchlý Horymír bloudí krajem a že, jsa bez moci, ničeho se již neodváží. Spokojeni, bezpečně ulehli, ani o stráže se nestarali. Až pozdě v noci vzbudil je dusivý dým a náhlá, oslňující zář, rudě vzplanuvší. Střechy jim hořely nad hlavou. Jako zmatení vyrazili ven, nebo vynášeli majetek a náčiní, sháněli děti. Vtom se na ně obořili Horymírovi lidé a sekali do nich meči a bodali oštěpy. Vladyka sám na Šemíku se míhal s mečem v ruce mezi boudami, a již opět na dolech u jam křičel na své, aby kazili, hubili vše.

• Jako noční příšery kmitala se tam rozzuřená jeho čeleď, bořila boudy a stroje, zavalovala jámy hrubými balvany, maříc vše, co vykonala tu lopotná práce horníků. Nežli se rozednilo, byl nepřítel tentam. Zanikl v raním mlhavém šeru. U Neumětel se Horymírův houf rozešel. Vladyka sám však pospíchal dále. Šemík, čarovnou silou svěží, nesl ho bystře zrovna větrným letem k vojvodovu sídlu, a když slunce vzešlo, dojel Horymír sám neunaven na neznaveném bělouši před vyšehradskou bránu. Druhého dne došli na knížecí hrad zprávy o tom, co se u Březové hory stalo. Přichvátaloť mnoho horníků na Vyšehrad; všichni jedním hlasem vypovídali o hrůzách oné strašlivé noci a všichni rozhořčeně vinili Horymíra z toho zločinu.

• Ten však zapřel a dovolával se toho, že již na úsvitě po té noci byl na Vyšehradě. Než Křesomysl, žalostiv jsa pro stříbrné doly, dal Horymíra uvrhnouti do vězení. Odtud ho vyvedli teprve, až když se shromáždili kmeti a vladykové, jež svolal vojvoda k soudu. I stál Horymír sám jediný před soudem a proti němu houf rozlícených kovokopů, žádajících úsilně, aby byl zaživa upálen. Jim kníže přál, jemu vladykové. Prosili za něj, aby při hrdle byl zůstaven. Hlas horníků však více vážil, proto odsoudil kníže Horymíra hrdla. Než tolik přece učinil vladykům po vůli, že zmírnil trest smrti; nemělť Horymír zaživa sejíti ohněm, nýbrž měl býti popraven vlastním mečem.

• Když tak ustanoveno, promluvil Horymír ke knížeti: Ctný kníže, tvým soudem jsem odsouzen, a poněvadž mně živu býti nelze, toliko za to prosím, popřej mi toho, dříve než umru, ať na svůj milý kůň vsednu a maličkou chvíli se na něm projedu. Potom učiň se mnou, cožkoliv chceš! Jeď si! povolil kníže, ale Šemík bez křídel ti nepomůže! Zasmál se a poručil, aby zavřeli brány. Horymír však, nedbaje Křesomyslova posměšku, chvátal potěšen do stáje ke svému Šemíku. Skočil k němu, objal jeho šíji, přitiskl svou tvář k jeho hlavě, hladil ho, mluvil k němu tichým hlasem a Šemík, zařechtav, radostně hrabal přední nohou, až dláhy duněly.

• Pak všichni, kníže s kmety a vladykami na výstupku, i kovkopové, strážci i lid dole nádvořím podivili se, když ze stáje vyrazil na prostoru Šemík, jejž Horymír u huby vedl. Všichni obdivovali se krásnému, bujnému koni. Bělouš byl grošovatý, širokého krku, dlouhé hřívy a hustého ohonu, na štíhlých nohách malých kopyt, jako jelen. Oči mu svítily, a pohazuje bujnou hlavou, šířil zardělé nozdry. Nohy se mu jen kmitaly v hravých, tančivých krocích, a jak se na něj Horymír vyšvihl, počal se točiti, obraceti. Horymír v rozkoši, že má zase milého koně, zavýskl,a Šemík se vzepjal na zadní, zařehtal, až se širým nádvořím rozléhalo. A již dlouhými, lehkými skoky pustil se dokola prostranstvím; Horymír zavýskl podruhé, a Šemík skočil od jedné brány ke druhé. Poblíž valu zavýskl Horymír potřetí a vzkřikl:

• Nuže, Šemíku, vzhůru! Přitisknuv kolena, nahnul se k vlající hřívě, a vtom promluvil Šemík: Pane, drž se! A již skokem po náspu vzhůru, a druhým, ohromným skokem přes roubenou hradbu. Všecko kol úžasem ztuhlo. Bělouš s jezdcem se mihli nad obrubou, kmitali se povětřím jako pták, hříva koni i vlasy jezdcovi zavlály, a již střelhbitě, vráz zapadli, zmizeli. Na hradě vykřikli úžasem i hrůzou. Kde, kdo se hnal na valy podívat se, kam sletěl zoufalý jezdec, kde roztříštěn, zalitý krví leží i jeho Šemík.

• Hleděli z hradeb i srubů a žasli, trnuli zas a více, a křičeli vztekem i radostí, jak kde stáli horníci nebo zemané, a ukazovali do údolí, k Radotínu, kde rovinou uháněl dlouhými skoky Šemík s Horymírem. Ještě nezmizel jezdec zrakům a již vlaydykové za něj úsilně prosili. také dvořané se po takovémto divu snažně přimlouvali, a Křesomysl je neoslyšel. Ihned poslal na Neumětely za Horymírem, aby se bezpečně navrátil, že je mu všechno odpuštěno. I přijel druhého dne, ale na jiném koni, ne na Šemíku, a pokořil se knížeti.

• Když pak se ho kníže otázal, kde má Šemíka, vladyka smutně odpověděl: Tam doma mně velmi tesklivě stojí, neb tím nesmírným skokem si hrubě ublížil. Horymír neměl na Vyšehradě žádného stání. Přízeň samého knížete, přízeň dvořanů ho tu neudržely. Mysl jeho byla u věrného Šemíka. Jak jen mohl, poklonil se knížeti a dvořanům, vzal odpuštění a pospíchal bez oddechu, koně nešetře, do své dědiny, kterou čeleď po svém rozptýlení se vrátivší znovu budovala

• Navrátiv se do Neumětel, přímo chvátal ke svému milému koni. Ten leže, nemoha státi, oznámil svému pánu, že musí sejíti, a prosil ho, aby až zhyne, nedal ho ani ptákům, ani dravé zvěři napospas, ale aby ho dal před vraty svého dvoru pohřebiti. Horymír velmi zarmoucen všecko slíbil a těžko se s Šemíkem loučil. A když milý kůň zdechl, stalo se, jak byl žádal. Horymír ho zahrabal v dědině, a po dnešní den ukazují tam místo kamenem označené, kde věrný Šemík byl pochován.

Lucká válka

I.

• Když kníže Křesomysl odešel na věčnost, nastolen na Vyšehradě Neklan. Ten vládl všemu českému plemeni moudře a mírně. S Litoměřici a Lemuzy měl pokoj a lásku a jeho slovo a vůle mnoho vážily u jejich vojvod. Na půlnoc však a na západ měl zlého souseda, to Vlastislava vojvodu, jenž vládl v končinách hrdých Lučanů při Oharce a horní Mži. Neklan byl mírný a rozšafný, Vlastislav divoký a vášnivý. Neklan bázlivého srdce, Vlastislav bojechtivý. Nic nedbal dobré sousedské vůle, nic práva ani spravedlnosti a krve proléval bez milosrdenství. Své sousedy tiskl krutě a táhl nejednou po zemi Lemuzů, Litoměřicům i po zemi Čechů se svou divokou družinou a bral daň na všech krajinách.

• Po veveřici bral i po černé kuně z rádla, a když se mu opřeli, museli platit daň nejen za sebe, než i za pobité. Daň bral a lidi též, nejvíce ženy a děti, a zajaté prodával do otroctví. A měl jich tolik, že je dával lacino franckým hostem i bradatým židům, kteří přicházeli pro otroky a otrokyně. Když naposled vpadl do české země, soužil hůře nežli kdy jindy nebohé kraje. Kudy Lučané táhli, všude hořelo. Zapalovaliť příbytky, sruby, stodoly, stáje, a nebylo dědiny, kdež by nehořelo. Všechno vzplanulo ohněm, nepřítel dorážel mečem a odháněl celá stáda dobytka. I utíkali lidé z dědin ke hradům, za náspy a hradby; než ani ty jich neuchránily.

• Hrad Dřevíč na pomezí neodolal síle Vlastislavově; i Slaný dobyt, pak Budeč lehl popelem; odtud se hnali Lučené jako zátopa rozlehlou plání k Levému Hradci poblíže Žalova, posvátného místa, tam kde chmurný Řivnáč strmí nad Vltavou. I sklíčili Levý Hradec, od něhož pak chtěli na sám pražský hrad se obořiti, a nedali nikomu z hrádku vyjití, aniž tam koho pustili s potravou. Veliký hlad nastal na hradě, když se obležení prodlilo. Již tam všechen dobytek pobili a vzácná byla hrst mouky a dobrý každý hnát. Toužebně vyhlíželi obležení z valů a srubů a zraky své ustavičně obraceli na velikou cestu, jež vedla od Levého Hradce přes Únětice blíže Lysolájí, přes dědinu Holíšoviců na leteňskou pláň ku pražskému hradu; tam kníže nejraději bydlil. Dychtivě vyhlíželi jeho vojsko, jež je mělo vybaviti.

• Než marně. Pomoc z pražského hradu našla, veliká cesta zůstávala prázdná a opuštěná. Tu pak zoufali na levém Hradci a hladem mdlí, vpadlých tváří a chorobně lesklých očí kladli zbraň na zemi a říkali: Již musíme umříti hladem, neb pomoc nejde. Vzejdeme se raději Lučanům, ať již učiní cokoliv, ať nás pohubí, nebo poživí. Již chtěli tak učiniti; vtom postřehli že se Lučané zvedají, že opouštějí ležení a že se dávají na odchod. Došla jich bezpečná zpráva, že lemuzi, Litoměřici a s nimi Děčané táhnou Čechům na pomoc, a jim, Lučanům, zrovna v záda a v bok.

• Vlastislav se rozlítil a těžkou přísahou se klel: Ať nemá pomoci od Peruna, ať bude otrokem po celý život budoucí, jestliže přehoví Děčanům, Lemuzům a Litoměřicům. A české plémě že pokoří, že pověsí svůj štít ve bráně pražského hradu na znamení vítězství. I odtáhl od Levého Hradce, protože musil, aby jako zrno mezi dva žernovy se nedostal. Záhy se však vymstil, a to nejprve Litoměřicům tím, že na jejich půdě vystavěl silný hrad mezi dvěma vrchy, Medvězí a Přípetí. Hrad ten nazval svým jménem Vlastislav a dal do něho posádku silných, surových mužů k oukladům proti sousedům, protože pomáhali Čechům.

• I zalekli se lemuzi s Děčany; prosili o pokoj a slíbili Čechům nechati a platiti stálou daň. Když o tom pražský kníže uslyšel, velmi se zkourmoutil. Jsa malé mysli, Netroufal si sám bez spojenců, a proto se ustanovil, že raději povolí, než aby došlo k válce. I vybral poselstvo několika vladyků, kteří měli s vojvodou Lučanů jednati o mír a sousedskou vůli a odevzdati mu vzácné dary: několik váčků ryzího zlata, dvě kovové přílbice, štíty krásné a deset výborných koní ušlechtilého chovu.

• Vlastislav, sedě na vysoké dřevěné stolici, řezané i malované, sám v sobolové, drahé čepici s volavčím peřím, ve vzácném plášti z cizozemské tkaniny tuhých přehybů a velkých spínadel, hleděl zvysoka, zpod přihmouřených víček na posly. Hrdě je přijal, a když oznámili vzkaz svého pána, hrdě k nim promluvil: Slyšel jsem, oč nás kníže prosí. Také jsem viděl dary, které mi poslal. A to neopatrně učinil. Jistě mně neposlal všechno zlato, co má, ani všechny koně a bohatstvo. To, co poslal, jen na vnadu mně poslal. jen si to zase vezměte a knížeti vyřiďte, že mu za tu vnadu děkuju, ať mi to všechno dobře schová a opatří. Přijduť si k němu pro všecko, co má, a spolu vezmu také to, co nyní vracím. A vy, rychle odtud! Abyste tu místo darů nenechali svých hlav!

• Vladykové se lekli, ihned se obrátili a co nejkvapněji se vraceli, aby již měli Lucko za zády. Když pak na pražském hradě vše oznámili, zbledl kníže Neklan a neutajil svého leknutí nad tím, že Vlastislav ve svém hrdopychu zadychtil, aby vládl nad celou českou zemí jako nad svou.

II.

• Jak lucký vojvoda tu pyšnou řeč ku pražským poslům promluvil, dal hned všude po všech pěti župách lučanské země hlásiti, aby vstal každý k vojně. Jel posel v čele družiny na bystrých koních. Jel, maje meč po boku, a druhý, vojvodův, železný, v kožené pochvě před sebou hrotem vzhůru; druh pak, jemu po boku, nesl u pasu popruh z lýčí ukroucený. Jako vítr se hnali posel i družina zbrojných mužů, plání i dolinou, lesem i luhem (bylo jarního času, kdy obilí vymetává), z dědiny do dědiny, od rodu, k rodu za bílého dne i před úsvitem a často i v pozdní soumrak.Na návsích zaráželi a hned svolávali starostu i všechnu rodovou čeleď, všechny jonáky a muže. Jak se sběhli, posel vytrhl z pochvy vojvodův meč, a mávnuv jím před sebe do výšky, oznamoval rozkaz, ať každý, kdokoliv přesahuje výškou svého těla míru tohoto meče, ať vstane bez prodlení k vojně, ať vezme štít a chopí se zbraně, ať spěje k vojvodovu hradu, kde sbírá se pole proti Čechům. Vtom druh jeho, odvázáv od pasu lýčený popruh, povznesl ho nad hlavou, posel pak, ukazuje na to lýčené oko, hlásal vojvodovu strašlivou hrozbu, že každý, kdož by vytáhl do pole později, nežli udáno, že každý bude takovýmto popruhem oběšen, ať každý to ví, ať není pak výmluvy žádné.A dále volal posel, ať každý, kdo má sokola krvestřeba nebo raroha, krahuje nebo káně bělozora, ať vezme je s sebou do pole, ať nikdo těch dravců doma nenechá. Kdo by tak neučinil, kdo by se poli vyhnul, ten že pohyne, ten že bude tímto mečem popraven. I zamával zase vojvodským mečem, až zasvítil na slunci prudkými záblesky. Pak měřili tím mečem po všem rodě muže a jonáky; všechny měřili a pak na vrubech počítali, aby mohli vojvodovi oznámit, co vojínů dá každý rod, kolik jich do pole vypraví. A již opět na koně vsedali, v slabiny je bodali a dál hnali se k sousednímu rodu, a dál a dál. Pověst letěla před nimi, a všude čekali vojvodův válečný meč. Pastevci z občin s úžasem hleděli na divé jezdce; v dědinách je mužové hlučně vítali, ženy starostně. Všude způsobili neklid a ruch, i starosti dost ženám i dívkám. Tak projeli od vojvodova hradu Lukami, první župou, překrásnou na pohled. Všude úrodnou rovinou požehnaný lán, samá luka, moře květů, barevné pruhy do zlata i růžové barvy bujnou zelení, a zase lán a lán, luka a sady, vše v záplavě jarního slunce. Tudy s válečným mečem objížděli, až pak všechny dědiny objevše, na jih se dali, do druhé župy, vpravo i vlevo bystřiny Brocnice. Ty končiny když do zbraně vyburcovali, obrátili se na půlnoc za Oharku, tam kde před nimi na obzoru táhl se modravý val Krušných hor.Tam třetí župou jezdili, podkrajem řeky Úzké, a pravém, na levém břehu mečem muže svolávali, mečem měřili, na vruby počítali. Odtud spěchali do čtvrté župy na západ slunce, do krajin toku Hutné. I rozhlaholil se válečný hlahol podél té řeky i do těsného údolí Oharky, hřměl hlubokou její prorvou mezi stráněmi, ve skalách, kde hučely, šuměly peřeje. Odtud dále se nesl, chvatně a prudce jako jarní bouře k horám, k horní Mži, kde mezi černými lesy, v kopcích i při černých slatinách a širých blatech skrývaly se dědiny Chlumčanská, páté župy v lučanské zemi. Jak tam zaslechli vojvodův rozkaz, jak posel tam blýskl jeho mečem, vstávali chutě, v divé radosti, všichni, každinký muž. Míry meče nedbali, ani jí nechtěli: že půjde každý, kdo může pro starost pro mladost.I chystal se osmahlý, divoký lid divokého zálesí, hned nechal role i lesa, a silné, upracované ruce chápaly se toporů, těžkých mlatů a snímaly veliké štíty, dobře žílované, tuho potažené zčernalými kožemi, brali z bidel sokoly krvestřeby, rarohy, krahujce a na svory ve smečky poutali zuřivé psy vlčího plemene, uvyklé na krev a zápas s litými dravci hlubokých hvozdů.

• V nejzazším Chlumčansku stála mezi vrchy za rozlehlou slatinou, plnou ostřice a zardělého hnědého mechu, poblíže dlouhého lesa, lipách a javorech malá dědina zčernalých plotů i tmavých roubených stěn. Na slehlé slámě bujel už zelený mech, netřesk i bejlí. Žalanů nečetný rod tu již odstara sídlel. Straba, muž mladý a statný, byl toho času jeho hospodářem. Neměl bratří ani sester a ženu jednu, a ta byla z plemene Čechů. Straba si ji přivedl z jejich končin jako nevolnici, když byli Lučané naposled ve zbrani a leželi před Levým Hradcem. Zajatá Čechyně se mu tak zalíbila, tak jeho mysl zajala, snad nějakým kouzlem, že jí řekl:

• Tys plenice, má nevolnice, ale buď mou ženou. Poslechla, stala se jeho ženou, ale ve svém srdci nebyla spokojená. Stýskaloť se jí v odlehlé dědině, touha ji k domovu hnala, a hořko jí bylo, když vzpoměla si na hrůzy a zkázu, jež Lučané páchali v její vlasti. Než tajila žal a tajila hněv, a muž jí do mysli neviděl. Dobře však jeho macecha, již zanechal zemřelý otec, žena vysoká, zachmuřené tváře a šedého, přísného zraku, ne mladá již, však také ne stařena. Ta znala kouzla a čáry, vědma a věštby.

• Jakmile vojvodův rozkaz donesen v Žalanů samotu, chystal se sám hospodář na vojnu. Sňal ze stěny štít, býčí přílbu s železnou obručí, nabrousil meč, upravil šípy a dal novou tětivu pružnému luku. Mlat k sedlu přivěsil a vybral ve stáji nejlepšího z koní. Nebyl vzhledný ni velký, ne hladké a lesklé srsti, dost kosmatý, ale jako vlaštovka rychlý a tuhý na všecku slotu, na horko i mráz, na hlad i žízeň. Mladá žena Strabovi v přípravách mlčky pomáhala; snesla mu huni a plášť, kožky na lýtka a válečné řemeny, krmi do mošny, chléb a sýr, aby měl na cestu, nežli by dojel k vojvodovu hradu.

• Ten den před odjezdem řekla potají macecha Strabovi: Přijď večer do úvalu, ale neříkej o tom. Když nastával soumrak, šel mladý hospodář, jak macecha řekla. Šel k lesu podél širé, tmavé již slatiny; v ní se černaly sem tam zakrslé olše i bahení kleč a mezi černými trsy ostřice rděly se kaluže odleskem nebe. Bylo červeno; a větrno bylo, že od lesa zněl daleko hukot přes tmící se bažinu. A hlasitěji ještě šerým oupadem. Na jeho bocích trčely v chudé trávě skály jako rozmetané. Nad nimi, mezi nimi, porůznu rostly vysoké stromy, lípy, duby, i prastarý jasan. Jejich rozložité koruny byly plny jmelí a za jasaně, v zimě černaly se jím jejich holé haluze.

• V šerém tom úvale pod dubem při ohni na skále planoucím seděla Strabova macecha. Vlasy měla rozpuštěné, jen přes čelo a přes uši pod bradou bělal se jí pruh roušky. Jak zhlédla pastorka, hodila divné koření do ohně, a čarujíc mocnými slovy, řekla pak: Mha přede mnou, mha za mnou! Ať nás nikdo nevidí než běsi sami! Jen dořekla a hned se počal ouval plniti bělavou parou.

• Ulehla dolem, nesla se v kotoučích výše, po svahu, nad oupad, do korun stromů hlasno šumících, a když Straba k ohni přistoupil, zahalila bělavá mlha všecken ouval tak, že bylo viděti stromy jen jako stíny. Plameny plály jasně; v plné jejich záři stála macecha, hledíc šedýma očima upřeně na Strabu. A tu mu řekla: Nejsi mým synem, ale tvůj otec byl mi mužem. Proto jsem tě zavolalay, abych ti dobrou radu dala, a sem, neb nikědo kromě tebe nesmí ji slyšeti. Věz, že marně pro vás kouzla strojím. České kouzelnice mají mocnější čáry. Těmi přemohly naše. A že nás přemohly, budete i vy přemoženi. Vaší bídu dobře zřím. Ach běda! Vás ubohých! Bohové vás do bitvy doprovodí, ale na pomoc se obrátí k nepřátelům.

• Do pole pojedete, ale víc od tud neodejdete. Lučané jsou Čechům dáni. I vojvoda tam ostane, a všichni. Jen tebe smrt mine, jestliže učiníš, jak poradím. Slyš: Když začne boj, stůj tomu, kdo první na tě vrazí. Bodni ho oštěpem, života však nenič, ale obě uši mu uřezej, je uschovej, a vsedna na kůň, obrať záda. Třeskout a ryku za sebou nedbej, nic se zpátky neohlížej a jen pospíchej útěkem. Tak sám jediný se zachráníš.

• Červeno po nebi zhaslo, rozlehlá bažina zčernala a zakrslé olše trčely z ní jak černé stíny. Jen ztrouchnivělé dřevo bezkoré vrby svítilo na břehu tichým, tajemným svitem. Kolem šel Straba, domů z ouvalu. Zamyšlen, v neklidu kráčel rychlými kroky. Před ním dvorec jeho mezi velkými stromy byl temný v hlubokém stínu. Oheň již uhasl, ani svit louče se tam nerděl. Tma bylo a ticho; ale jak vešel do vrat, zaslechl zpěv. To jeho žena zpívala, a podivný, jemu neznámý zpěv. Rázem však umlkla, jak ze šera vykročil, a neodpověděla, když se jí tázal, co že to zpívá a proč zrovna té chvíle.

  IV.

• Strach padl na pražského knížete, když uslyšel, co se po Lucku děje, že tam Vlastislav sbírá vojsko. Neklan se bál a nezmužil se, ani když mu ohlášeno, že všichni rodové, všude po všem plemeni jsou popuzeni zpupností Lučanů, že všecka země je vzhůru a chystá se do boje. Již zařinčela zbraň ve hradě a kolem na leteňské pláni. Odevšad rozléhal se řehot válečných koní i hluk vojínů a zpěvy. Ale kníže Neklan se choulil na hradě v nejzazší jizbě, všeho lekaje. Nemohl se vzchopiti, nevěřil, že by mohl se vzchopiti, nevěřil, že by mohl nad Vlastislavem zvítěziti. Marně mu přátelé domlouvali. Na nemoc se vymlouval, že běsové oslabili jeho tělo i kosti. Teprve když Čestmír, jeho příbuzný, junák urostlý, krásného těla, mu trpko vytýkal, že nejedná mužsky, že všichni jsou již do vojny uchystáni, že jenom na něj čekají a bez něho že pozbudou mysli, řekl Neklan:

• Nepůjdu, nemohu. Ale jdi za mne. Vezmi mnou zbraň a zbroj i koně mého a veď je, ať věří, že vede je kníže. I vzal Čestmír knížecí zbroj, Kroužkovou brni a kovovou přílbu cizího díla, pod ní kroužkovou kuklu přes uši a tváře, část přes bradu a hrdlo, i veliký štít kovem se lesknoucí, vzal na se knížecí plášť, vsedl na Neklanova bujného vrance a vyjel, provázen předními lechy, na Leteň pláň, ke sešlo se vojsko. Všichni jásali a zbraní řinčeli, když zhlédli knížete; hned počali se stavěti v šiky, pěší i jízdní, v býčích přílbách nebo v kosmatých čepicích, s oštěpy v rukou, s praky, s luky a toulci plnými šípů s dobrými nálepy.

• Zářícím vzduchem se míhaly blesky od lesklých hrotů i tasených mečů; i náušnice v uších přemnohých bojovníků se zaleskly na slunci míhavým třpytem. Čestmír na vraném koni přehlížel vojsko, když byl za všechny vzdal oběť bohům. Jak mečem kupředu mávl a vzkřikl junáckým hlasem, vykročili. Země duněla pádnými kroky i dusotem koní a povětří se chvělo bojovným křikem i zpěvem. Houf za houfem táhl před Čestmírem, muži všeho plemene, dle rodů i počtu i síly své. Ibyly zástupy z mužů kolika rodů, byly i zástupy z jednoho rodu ve zbrani mocného i počtem hlav silnějšího, jenž táhl sám pod znamením rodu. Tak Netvořici a Tuřané, tak Čjaradiců rod i Drahelčiců jimž říkali Holonohy, tak Běchovici, Úhonici, tak Buděhostici i Nahorbu rod, tak Žíhané a Božkovici a nejudatnější a bohatstvím nejčelnější Vršovici a Munici a starého Těpty rod.

• I táhlo vojsko velikou cestou na Lysolaje a dál přes Kozí hřbety tmavých skal, a nechavše Levý Hradec vpravo, brali se chvatně proti Lučanům, aby stavili jejich zádavy a zhouby. Ale když došli na Tursko, širokou pláň, zastavil je Čestmír, neb doslechl, že se Lučané již blíží. Včas osadil nevelké návrší, odkud viděli nepřátelské vojsko, ano se blížilo jako černý mrak, veliké, silné, silnější, nežli bylo pražské. Vůdce však Pražanů nelekal se toho počtu. Stoje na vyvýšeném místě poblíže starého dubu, jenž o samotě tu rostl, promluvil ke svému vojsku. A vojsko naslouchalo, domnívajíc se, že slyší svého knížete. Hle, Lučanů pyšné plémě! mluvil Čestmír. Co nám již mužů pobili, co dědin vyžehli, co žen a dětí odvedli! a zotročiti. Chtíce nechtíce, musíme se jim opříti, abychom uhájili rodin, abychom nezhanobili české země. My pro svobodu, pro poslední svoji spásu bojujeme. Raději tu kosti své složíme, neb hanby míti nebudeme, jako kdybychom utekli.

• Nebudeme utíkat, zůstaneme, a já půjdu před vámi. Padne-li má hlava, nic se nelekejte, vpřed se žeňte, až zvítězíte. A zvítězíce, mne tu pak, v těchto místech, kdybych padl, pochovejte. I vzkřiklo vojsko v nadšení a po všech houfech volali: Kde padne tvá hlava, i své hlavy složíme! Zvítězíme! Lučany pobijeme! Zatím se přivalilo na Tursko Lučanů vojsko, jízdní, pěší, všichni dobře vyzbrojení, se štíty pevně žilovanými, mnozí v brněních neb alespoň ve lněných prošívanicích, vše lid bojovný, zvláště Trnovanů rod i Žluticů i Radoniců, též Úhošťané v huních a kožešinách, v kosmatých čepicích, s hrubými oštěpy a těžkými mlaty. A mnoho psů vedli na svorách, vlčí, zlé ovčácké i hrubé vlkodavy. Jiní nesli na ruce, na rameni dravé ptáky, sokoly krvestřeby, rarohy, káňata bělozory. Tak postavili se šikem po širé pláni tváří na poledne proti Čechům, kteří levým křídlem svého šiku osadili návrší k západu, pravým pak se opírali o lesnatá návrší nad chejnovskou dědinou.

• I šel ohromný hluk ze všeho luckého šiku jako hřímání z mračen; přerůzné hlasy zuřivých zvířat, psí štěkot a lidský křik, ržání koňů a troubení rohů, že hřmot ten se rozléhal daleko po Tursku poli. Všem v čele jel hrdý Vlastislav v kovové přílbě, v plátkové brni, maje nahý meč v ruce. Jakmile zhlédl Pražany, a že neprchají, že nestojí, zastavil své vojsko a ze třmenů k němu promluvil hlasem dalekozvučným: Vizte ty bázlivce zbabělé! Vršků se chytají. Ale nic jim neprospějí, neboť jsou slabí, slabší nežli my a bázlivé jsou mysli. Vidíte, jak se nás bojí! Tu v rovině se nám nepostavili, toho se bojí. Hned se dají na útěk, jakmile se na ně oboříte. Žeňte na ně úprkem, prudce, aby byli zdrceni pod vašima nohama jako osení krupobitím. A psy vypusťte, ať se nachlemtají jejich krve, a ptactvo pusťte na postrach, rozplašte je jako holuby! Jako vystřelené šipky vyrazily smečky psů ze svor, vyrazily s divým štěkáním a letěly různobarevné, v strakatém proudu vpřed. V ten zašuměl nad Lučany mrak divokých ptáků. Pout zproštěni vznesli se do výše a v divé smesici letěli vzhůru v zmateném hemžení jako v sněhovém chumlu; a bylo slyšeti perutí šum a skřehot, hýkání, křik.

• Stín padl na Lucké od živého mraku; padl, ale již dále se nesl po pláni, polem, jak ohromná černava hnala se povětřím vpřed tam, kde stál Pražanům voj. Na zemi dole zuřivý štěkot a lání, zběsilý hafanů běh; v povětří šum a nesčetné hlasy, vše v pusté smesici, až zaléhal sluch. A za smečkami a dravců mrakem Lučanů válečný křik a troubení rohů, až příval divých těch hlasů a zvuků zalehl po širém Tursku. Lučané zběsilí v divokém nadšení, po krvi dychtiví hnali se plání, a v čele Vlastislava vojvoda na koni s vlající hřívou, křiče, vpřed mávaje mečem. Kolem a za ním vojínů roje, všichni v zuřivém útoku hnali se zardělí, vyvalených očí, křičíce chraptivým hlasem.

• Vtom Čestmír jak balvan, když bleskem odražen z hory se valí všecko na cestě drtí a boří, pustil se z přívrší z hory se valí a všecko na cestě drtí a boří, pustil se z přívrší Lučanům vstříc. A za ním vojsko. Rod předháněl rod, ale v čele všech pořád jen Čestmír v knížecí zbroji. A již se srazili, a již se bijí, bodají, tepou, a Čestmír v nejhustším davu. Sekal a sekal jako makovice padaly lučanské hlavy. Vtom Vlastislav vyrazil z davu náhle jako blesk a rovnou se obořil na vůdce Pražanů. V divokém chumlu nastal jejich zápas, krutý a dlouhý. Rána na ránu, až pršely jiskry, až luckému vojvodovi vypadla uzda z ruky a z druhé meč. Z koně se kácel, sletěl zalitý krví a mrtev dolů mezi padlé a raněných tlupy, jež deptala kopyta koní. Křik hrůzy a vzteku, křik divé radosti zahřímal kolem krvavou řavou. Pražané novou silou udeřili, kupředu se probíjeli, a Lučanů voj se již kolísal, couval. V ten okamžik padl Čestmírův kůň. Než jezdec sám, vyskočiv na bystré nohy, dálezas bodal a klestil si cestu, chráně se štítem.

• Již nejeden šíp mu vězel v kroužkované brni, již několik oštěpů trčelo v kožích černého štítu. A pořád lítaly šípy a kopí a nové se zabodly v štít prudkými ranami, až třásla se ratiště. Než i ruka silného hrdiny se třásla zemdlela tíhou. Čestmír již křičel na vojíny, aby mu podali jiný štít. Již chtěl svůj odhodit, vtom zabodl se těžký oštěp do jeho těla, a vůdce vráz na zemi klesl se štítem na rameni, se zbraní v ruce, plný šípů a kopí vražedných uprostřed ukrutné seče. Stalo se, jak před bitvou řekl. Jeho hlava padla, ale vojíni jeho, zuřiví tou ztrátou, hnali se divočeji vpřed a bili, nikoho neživili, až potřeli Lučany do jednoho. Dravé ptactvo se rozlétlo, zuřiví psi pobiti nebo se rozeběhli, ale z Lučanů zůstali na krvavém poli všichni, i vojvoda, až na Strabu, jak macecha v úvale věštila. Zpupnost Lučanů zkrušená, jejich síla zničena. Pražané jásali, ale jásání tichlo, jak pohlédli na mrtvého vůdce. Nesli jej ve zbroji a štít jeho plný oštěpů, nesli jej na chlomek, kde chtěl být pochován. a tam kde přílbu mu sňali a zbroj, hlasně zahořekovali, když poznali, že to udatný Čestmír a jak se obětoval.

• I připravili hned hrob na chlumu pod starým dubem, a když tělo v noci po bitvě spálili a pochovali, nasypali na hrob velikou mohylu a celé pak vojsko učinilo tryznu svému padlému vůdci. Připravili medu mnoho, uvařili jej a potom sedli pít a pili na paměť. A přijel Neklan z pražského hradu a poplakal nad hrobem Čestmírovým. Když tryznu udělali a popili, vstalo všecko vojsko do pole dál do lučanské země.

V.

• Na bystrém nevzhledném koni uháněl Straba z krvavé bitvy. Hrot jeho oštěpu vlhký byl ještě krví, jak bodl hned na počátku boje prvního z Čechů, který naň vrazil. A dál se již Straba do boje nehnal. Uříznuv padlému uši, vsedl zas na koně, a nedbaje lomozu, křiku a troubení, ujížděl pryč, jak by ho příšery štvaly. Tak uháněl do večera; v noci pak sotvaže koni oddechu popřál, již chvátal zase dál, v chlumčanský kraj polem a ladami. dědiny, sídla, vše míjel, aby nemusil říci, že utíká z boje. I minul den, minula druhá noc, a když bylo na úsvitě po té noci, dojel na znaveném koni sám znavený v samotu svého rodu. Dědina v šeru ještě spala a tmavé ještě byly staré lípy, za nimiž prosvitoval bělavý pruh východu. Jak Straba vjížděl do dvorce, potkal ženy vycházející z jeho příbytku.

• Lekly se, když ho spatřily, a smutně pak řekly: V neblahou chvíli jsi přijel. Skočil z koně a hnal se do jizby, šeré ještě ranním soumrakem. Na loži u okénka leželo cosi pod bílou plachtou, dle obrysů ztuhlé, mrtvé tělo. A okenice byla otevřená na volnou cestu duši. Sotva že dokročil k loži, strhl Straba plachtu. V bledém pruhu denního úsvitu, jenž chvěl se otevřeným okénkem, spatřil zsinalou tvář mladé své ženy. Oči zavřeny, vlasy v pramenech rozpuštěny a na prsou sedlá krev, hluboká rána!

• Nevěřil svým zrakům, trnul; vtom macecha stanula za ním jako přízrak, v bílém rouše, nehnutě, šedýma očima přísně hledíc na mrtvou.

• Odhrň jí vlasy! řekla zachmuřeně. Shrnul husté, krásné vlasy mladé své ženy nad pravým spánkem, polekán hrozným tušením. Shrnul vlasy a zhlédl tam krvavou ránu. A již chvatně odhrnul vlasy nad levým spánkem. A zase tam pahejl, krvavá rána. Němý úžasem, rozčilen, chvatně otvíral brašnu a dychtivě vyňal z ní uši se zakrvácenými náušnicemi. Byly to ženiny uši se zakrvácenými náušnicemi. Byly to ženiny uši, to nyní poznal; tak zvěděl, že ona to byla, jež ho v boji napadla, že chtěla ho zabít, a že ji zabil on sám. I mihlo se mu, jaká byla před jeho odjezdem, jak večer si zpívala tu divnou píseň.

• Tys to věděla! vzkřikl na macechu. Ale ty bys byl neuvěřil. Byls v jejím kouzlu. Byla Čechyně a měla k nám záští. Pojď, obětuj v ouvale bohům. A Straba, poručiv, aby mrtvolu vynesli ven za dědinu, zamračen, jakoby v děsivém vidění za dědinu, zamračen, jakoby v děsivém vidění, šel k šerému úvalu za macechou.

Durynk a Neklan

I.

• Zármutek padl na luckou zemi. Jako těžký, tmavý stín na ni ulehl. Nebylo rodu, nebylo dědiny, kdež by neplakali několik mrtvých. Všude v hoři a v pláči jmenovali Tursko pole, kdež zhynuli nejsilnější, nejudatnější z luckých mužů. Všude jich želeli, jejich smrti i toho, že těla jejich zůstala nespálena v poli napospas dravcům. Se žalem strach přikvačil. Roznesl ať se letem novina, že Čechové vytrhli z Turska, že již přešli pomezí. Odtud šla hrůza po všech župách. Lidé prchali od hranic hloub do země ke hradům, k lesům a vyděšeni vypovídali, jak se teď Čechové mstí po všech dědinách. Řeč ta nebyla planá a nešla jen z ustrašení. To svědčily za dne černavé sloupy a husté mraky požárů, za nocí zlověstné záplavy, jimž se rděla nebesa. Dědiny hořely, než i jeden lán hojného obilí zprahl v jezeře plamenů a vítr roznášel dým z něho i čpavý zápach daleko krajinou. A nebylo obrany. Silní zůstali na Tursku. Nepřítel rychle postupoval a zabíral župu za župou. I prosili všude o milost, žalostivě prosili a vzdávali se pražskému knížeti.

• Ten všude bořil hrady a v požeh dával, a nejprve Vlastislav hrad, pak jiné i pevné sídlo Vlastislavovo nad Oharkou v Lukách. syna však Vlastislavova tam nestihl. Ale přišli a vyzradili, kde je, že se skrývá v chatrči u staré ženy, dále proti řece ve skalách. Ihned tam Neklan poslal své zbrojné, a než uplynuly dva dni, spatřil jediného syna Vlastislavova, sirotka mladičkého. Chlapeček zlatých, hebounkých kadeří, jež čekaly na slavnost postřižin, byl pětiletý, dítě rozmilé. Když netuše svého neštěstí i nebezpečenství, stanul před otcovým nepřítelem, upřel na něj prosto mile své oči jasného pohledu a poklonil se, tak jakž byl naučen. I slitoval se Neklan nad ním, nad jeho věkem, osudem i nad sličnou podobou. Ani vlásku mu nezkřivil a nevzal ho ani s sebou do zajetí. Ve vlasti ho nechal, i v samé lucké župě, a hrad mu tam dal vystavěti, aby měl vojvodský synek důstojné sídlo. Dragúš slul ten hrad. Pevný však nebyl, neb schválně jej dal Neklan vystavěti na místě přístupném, nezištném, aby se nestal Lučanům oporou, kdyby se snad někdy spikli a chtěli se v odpor dáti.

• Neklan se pak vrátil do Čech a slavně, s mnohou kořistí vjel na pražský hrad. Tu obětoval hojně oběti, velebě bohy, že mu dali vítězství, že je potřen hrozný nepřítel, na nějž jen se strachem myslíval, jak se probudil, za dne, i večer, když na lože ulehl, a jenž jako můra kazil mu poklid i spánek. Lučanů hrdé plémě bylo pokořeno, a ten jež by nad ním jednou panoval, Zbislav, synáček Vlastislavův, žil tiše, v ústraní, na hradě Dragúši. S ním tu přebýval jeho vychovatel, muž cizího rodu, Srbín, jménem Durynk, jemuž Vlastislav velmi byl důvěřoval. I Neklan mu věřil a svěřil opět Zbislava i Dragúš hrad. Minulo léto, přešla jeseň, nastala zima. První po turské bitvě, první po smrti Vlastislavově. Dny se krátily a a víc a více se zasmušovaly. A také mysl Durynkova. Neklidný choil hradem, jako by nikde neměl stání, Zlá myšlenka byla s ním všude jako stín a nedala mu pokoje. Ctižádost a lakota mu ji vnukly. Pořád se mu ozýval vnitřní hlas: Zbav se toho chlapce, zbav! Neklan nemá jistě pokoje, dokud Vlastislavův syn žije. Ukliď toho synka, ulevíš knížeti a kníže se ti odmění, a hojně, hojně. Tento hrad, jejž spravuješ pro chlapce, bude tvůj vlastní a všechna krajina kolem. Budeš pánem a vladařem, a nejen správcem a sluhou. Učiníš pražskému knížeti vděk, zbavíš-li jej toho chlapce nadobro, navždy --

• Tak mu šeptal běs, tak ho ta krvavá myšlenka mořila ustavičně a nemohl ji zapuditi. Vracela se mu zas a zas, a nejvíce, když meškal o samotě. Než často, když i se Zbislavem seděl za zimních soumraků při planoucím krbu, chytlo ho náhle zlé myšlení. Chlapec pak žasl, co se děje, že se Durynk tak zamyslil nebo jinak na něj hledí jeho zelenavé oči zpod hustého obočí. Hned se však chlapec upokojil, když vychovatel, vytrhnuv se z myšlení, pohladil ho po zlatých vlasech, když vlídně zas na něj promluvil. Tak vlídně také vyzval jednou Zbislava, aby s ním šel dolů k řece, že budou rybičky chytat, I vyskočil radostně rozmilý chlapec a v čapce a v kožíšku vyběhl chutě ven. Durynk, maje zlý úmysl v srdci, vzal bradatici a řekl, tou že vysekají kus ledu, aby mohli na rybky. Zbislav těše se poskakoval vedle něho. Šli k řece stezkou ve sněhu vyšlapanou. Bylo pozdě odpoledne a bylo jasno a mrazivo. Pusto krajinou, ticho u řeky. Nehnutě stály na březích staré vrby, kleny i tmavé, košaté olše holých ratolestí. Jen drobounké šišky se na nich černaly nebo dole na sněhu, jenž se mihotal kmitavým leskem jakoby plný křišťálů. I vysoká, uvadlá tráva po břehu, i křoviny bělaly se a svítily blesky sněhových jehliček. Řeka mlčela. Na lesklém, zelenavém jejím ledu bělaly se chumáčky zmrzlého sněhu jako bílé květinky vodní. Sem Zbislav bujně vběhl, chtěl ke druhému břehu, stanul však, když vychovatel mu řekl: Postoj, až vysekám díru.

• A sekal. Chlapec zvědavě hleděl na každé seknutí, jak se led rozstřikoval, štípal a pukal, až se pak zamihla voda, až dobře bylo do ní viděti širokým otvorem. Tu Durynk Lahodně pobídl: Ó, panáčku můj, podívej se, hle, jak plovou rybky pod vodou. Co jich je, jak se tam hemží! A chlapeček, důvěřuje, nic netuše, po pacholíčku sklonil kolena a kleče díval se dychtivě do vody po rybkách. A jak se nahnul, jak níže naklonil kadeřavou hlavičku, dostal sekerou do útlého krku. - Krev rozlila se po čistém ledu a bělostném sněhu. Durynk odhodil sekeru, vytrhl z mošny u pasu nůž a dokonal ohavné dílo Pak chvátal pryč, odtud. - V olších, ve stromech počalo se již tmíti, za kmeny plál obzorem červený pruh po zhaslém dni. V tu chvíli teskného soumraku našli lidé na ledu chlapecké tělo bez hlavy. Po čapce, jež stranou sletěla, po kožíšku poznali že to trup knížecího syna. Strnuli, zděsili se a hořce litovali nebohého chlapce. I odnesli jeho tělo na hrad. Tam se však marně sháněli po Durynkovi. Řeklo se jim, že si před chvílí náhle dal osedlati koně a že na něm vyjel z hradu. Kam, nikomu neřekl a nikdo nevěděl.

II.

• Na pražský hrad rovnou zamířil. Když se přibyl, seděl kníže Neklan právě v radě s lechy. Durynk, chtěje přede všemi svůj skutek oznámiti, nečekal a vstoupil. Vstoupiv pozdravil, a když kníže překvapen jeho příchodem jemu pokynul, promluvil hlasem přede všemi: Býval jsem luckému vojvodovi věren, ale tobě, kněže, chci věren býti více. Věř tomu a věz, že jediným seknutím sekery toho jsem dovedl, abys ty, kněže, abyste vy všichni bezpečně spali na obě uši najednou. Pamatoval jsem kdo chce v domu škody zbýti, nedá jiskře ohněm býti. A tu jiskřičku jsem já předešel, uhasil, abych vás od budoucí zkázy zachránil. Rozbaliv uzlík, který pod paží měl, vyňal z bílé rouchy uťatou hlavu chlapcovu, zlatě kadeřavou; byla ještě jako živá, jediné že nemluvila. I položil ji na stůl před knížete a lechy a zvolal, ukazuje na hlavu: Hle, mstitel krve otcovy, který by vás jednou hubil leží poražen bez vaší krve! Ten, věřte, kdyby byl došel mužného věku, mnohý z vás a z vašich měl by krvavou hlavu.

• Zhrozil se kníže, odvrátil tvář, zhrozili se lechové. Hlasy hněvu, hrůzy, ošklivosti zvučeli síní. Až kníže pak postav, hněvem zarudlé, jiskře očima, prudce k Durynkovi promluvil: Skliď se z našich očí svůj dar, nešlechetníče! Komus chtěl posloužiti? Mně? Což myslíš, že bych byl nedovedl učiniti to, cos ty spáchal? A já bych byl svého nepřítele zhubil ale tys zabil svého pána. Syna svého dobrodince, nevděčníku! Já ti ho zabíti nekázal, ale abys ho ctně choval. Tys ho měl stříci, a tys takto s ním udělal? a tys odměnu očekával? Nuž udělím ti ji, a věru velký dar tobě dávám. Věz: ze tří smrtí sobě jednu zvol, kterou budeš chtíti. Buď po hlavě skočíš z vysoké skály, buď sám se oběsíš na kterémkoliv stromě, buď probodneš se vlastním svým mečem. Durynk jako sníh bledý vyslechl rozsudek rozhněvaného knížete, pak hlavu sklopiv i zraky, bral se ze síně a třesa se povzdechl: Běda, toho jsem se nenadál. Běda! Ale nikdo ho nelitoval. I odešel Durynk z Hradu a oběsil se na jedné vysoké olši, jež stála vedle cesty. Odtud té olši, pokud nebyla poražená, říkali Durynkova olše.

III.

• Za onoho času rozkládal se na skalách proti Vyšehradu posvátný starý háj. V šeré jeho hloubi pod krytem mocných stromů stála na omšeném balvanu mračná modla Morany, strašlivé bohyně, jež vodila lidi k věčnému prahu. V šerém tom háji i kolem něho volnou výšinou bylo pole její neúprosné vlády. Početné mohyly trávou zelené zvedaly se tu nad popely mrtvých. Níže na svahu, opodál potoka Botiče, nad nímž se splétaly haluze košatých korun, byla menší hrobka; ale vzácnější popely skrývala.

• Tu ve stínu šumících stromů odpočívali ve hrobech kameny obložených, pod násypnou mohylou vojvodové země. Moudrý Přemysl, jenž zemi dav zákony a řád, první byl sem uložen, a všichni, jak po něm ze stolce knížecího zemi vládli: Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl. Tu pochovali také knížete Neklana, když mu smrtí ztichlo srdce. Pak sešli se lechové a starostové rodu v háji u Jezerky a zvolili sobě knížete Hostivíta. Zvolivše vedli jej u hlučném průvodu na Vyšehrad, kdež jej posadili na knížecí stolec a knížecí, někdy Přemyslovu čepici na hlavu mu vstavili. Když pak po letech sešel smrtí, uložili ho na dolejší hrobce vedle předků.

Pověsti doby křesťanské

Zřel jsem stíny zašlých věků

VRCHLICKÝ

Úvod pověsti doby křesťanské

• Umlká pověst o časech prvních let, zanikl pramen báječných zkazek z pohanských věků. Nový čas nastal a s ním nové a divné příhody paměti hodné. Nový čas nastal, to jak přišli předchůdcové země křesťanské. Přišli jako záře denní před svitem a vyjasnilo se po nich, neboť přinesli poznání jediného Boha. Zpěv zazněl z hlubin tmavého hvozdu od moravské strany a rozléhal se z mrákavy lesů slovanským hlaholem: Zvolejme k Bohu a spasiteli našemu, předcházejme tvář jeho v hlásání – Zazpívejte Hospodinu píseň novou, zazpívejte Hospodinu, zvěstujte v národech slávu jeho - -

• A hle, z pomezného hvozdu u zemské brány, kudy se chodilo do Moravy přes Litomyšl hrad a Hrutov hrádek, Trstenickou cestou vyšli kněží jediného Boha, Metoděj biskup a sním druhové jeho žáci. Ten již prve s bratrem svým Cyrilem, mužem svatým, probral rádlem slova oubor srdce pohanů v moravské zemi a v slovanské a zasíval pšenici svatého učení a dobrých skutků.

• Ten tedy přišel k Čechům od Moravanů, kteříž se Moravany nazývají od země své; řeč jejich však i Slováků řeč jedna byla, tak jako v české zemi, neb jednoho národa byli. A Metoděj arcibiskup, ze slavného Velehradu přišed, požehnal české zemi na jejím prahu a začal hned s dílem božím tu při mezích země, na Litomyšli hradě i v podhradí, Odtud pak šel s kněžími dále do kraje a všude hlásal a učil a vykládal slova knih i jejich rozum.

• A byli rádi Čechové, že slyšeli veliké skutky boží svým jazykem, a hrnuli se ke kazatelům a k Metoději, v němž hořela pravá láska Kristova a čisté milování, a poslouchali jej, když hlásal: Pokropím vás vodou čistou, a očistíte se od model svých i od hříchů svých, a jediný Bůh slituje se nad vámi a pohrouží hříchy vaše v hlubině – Líbila se jim jeho řeč a učení i zpěv jeho kněží, i dávali se křtít, jak byl již učinil kníže Bořivoj a manželka jeho Ludmila, dcera Slavibora, vojvodovy pšovského, a shromažďovali se, když kněží sloužili Bohu hlaholem slovanským, neb měli v slovanském jazyce evangelie i žaltář a ostatní knihy.

• A tu lidé zkroušeně se modlili a v srdečné pobožnosti zpívali, jak je kněží naučili, Hospodine, pomiluj ny! a jiné písně. Kdekoliv se svatý apoštol déle zdržel kázaje, všude zakládal kostelíky ke slávě boží na paměť Klimenta svatého. Z těch první založil v Litomyšli na knížecím hradě, ten první ke cti svatého Klimenta vysvětil. Druhý pod tím jménem v Hradci nad Labem; třetí byl založen na Sadské, čtvrtý na Vyšehradě a pátý na Levém Hradci. Svatá zář pronikla hustým pomezným hvozdem, a svítíc po vší zemi, vnikla do šera pohanských tajemných hájů. A ty hynuly. Přicházeliť lidé nové víry, poráželi je, káceli v nich modly, rubali posvátné stromy v poli a v úvalech a pálili je ohněm. Hubili je a poroučeli, ať nikde nepozdvihují novorozených dětí nad zažehnutým ohněm a neobětují duchům ohnivým, ať jich neprosí, aby tomu dítěti byli nápomocni až do jeho smrti. A poroučeli, ať nikdo již neobětuje běsům a zlým duchům, ať nikdo nepochovává svých mrtvých v hájích a v poli a tryzny ať nikdo nekoná na rozcestích a trojcestích pro odpočinutí duší, ať nestrojí her v škraboškách nad mrtvými a prázdných stínů ať nikdo nevolá --

• I skácená Perunova modla z Vyšehradu, přestala úcta strašné Morany; mračná její socha v háji na Skalkách stržená a káceny a ničeny modly mnohé. Mizeli bohové lesní, vodní, větrní i temní; truchlili pro ně mnozí, kteří se jich nechtěli odříci ve vodě křestu. Nejvíce čaroději, hádači a kouzelnice. Tam odnesli dědky a modly, tu se jim klaněli, oběti přinášeli a kleli nového Boha. Ale ten byl silný. Mocně zněly hlaholy zvonů do širých krajů, dál a dál hlasněji zvučely zpěvy v posvátném, jímavém šeru božích církví a okroulých kostelů pod modravými oblaky vonného kadidla, před oltáři skvělými malbou na zlaté půdě i bohatou řezbou v záři svěc, -

• Nový svět nastal a s ním nové a divné příhody paměti hodné. A již také minuly a staré jsou i onich zprávy. Ó moji milí bratři a synové a dcery české země, slyšte je. Slyšte, co se zběhlo od těch časů, co u nás počalo dílo svatých bratří, jež velebí všecko české plémě a Slované všichni. Slyšte o knížatech a králích moravské a české země, o hrdinách našeho rodu, o lidu, slyšte i o mateřském sídle, matičce zlaté Praze. Vězte, co letopisec zapsal pro vaší i budoucí paměť i co přecházelo z pokolení do pokolení v živé knize, v paměti lidu. aj, počněme dávné ty zvěsti.

O králi Svatoplukovi

• Lid v chrámě velehradském po kázání dopěl; poslední zvuky pobožné písně vyzněly, zraky všech se obracely k oltáři. Nastala chvíle svaté mše, kterouž měl sloužiti sám arcibiskup Metoděj. A slavně sloužiti; bylť veliký svátek, zasvěcený den svatých apoštolů Petra a Pavla. Již planuly svíce na oltáři, již chvíle hořely, ale Metoděj nešel. V kostele čekali a potichu se modlili. Chvíle za chvílí ubíhala. Slunce již vysoko vystoupilo, již padly jeho paprsky do oken kopule, již zašlehaly dolů zlatým proudem do lodi chrámové. Vše se rázem vyjasnilo, stěny, obrazy svatých na zlaté půdě, hlavy věřících, žen i zarostlých mužů i starců, i plavé prameny dívek a dětí. V jasné té záplavě zemdlely zarudlé plameny svěc, které již hrubě ohořely. Již šepot zavanul kostelem, tlumené hlasy, již se tam ohlíželi, hlavy sestrkovali, tiše mluvili a se ptali, co se děje, co se stalo. Tak šeptem se tázali, a šeptem spěla odpověď po všech prostorách svatyně: že arcibiskup čeká na krále, že král mu vzkázal, aby hrubé mše bez něho nesloužil, aby na něho čekal, až přijde.

• Kde je?
  
  Kde je král?
  
  Proč nejde?

• Ptali se všude a všude pak žasli a trnuli. když kdosi oznámil, že na hon, dnes ráno, před svítáním že si král vyjel na hon s četnou družinou a lájí. Na hlučný hon v takový posvátný den! Pak rázem umlkli, když se pojednou objevil velebný Metod. Nastávalť již polední čas, a svaté mše déle již odkládati nebylo možná. S arcibiskupem vstoupili k oltáři kněží, diákoni, všichni v bohatých kostelích řízách. I začal arcibiskup bohoslužbu; diákoni a kněží přisluhovali, kadidlo zapálili, zpěvy zapěli a zpívali. A lid, kleče i stoje, maje spjaté ruce, hleděl na krásu oltáře v plné záři svěc, v nichž také se třpytila kněžská roucha i řezby i obrazy, naslouchal modlitbám a kněžskému zpěvu, jak hlaholil pod klenbou sborem i různo. A všichni rozuměli čtení Písma, modlitbám, zpěvům, každému slovu a jati vroucí, srdečnou zbožností jako u vytržení povznesli mysli své k Bohu. Na krále zapomněli. Vtom zalehl do chrámu ohlas pustého, temného ryku, zmatený hlas, divá směs zvuků a hlasů, jež kvapem, letem se blížila, rostla jako lomoz vichřice. Ryk a divoký křik, troubení rohů, štěkot psů a řehtání koní. Již před samým chrámem ta bouře zahučela, již na prahu, již pod klenbou hřmí, již hrnou se strůjci této bouře chrámovou lodí, přímo k oltáři. V čele všech král Svatopluk s čapkou na hlavě a s mečem v ruce, za ním lovecká družina se psy. Umlkli kněží, lid strnulý ustupoval, choulil se, tlačil se ke zdem a sloupům. Král však, nedbaje nikoho, mávaje nahým mečem, hnal se k oltáři, proč nečekal. Ale u stupňů oltáře zarazil prudký krok a planoucím zrakem hleděl, když stanul tváří v tvář svatému muži. Ten, stoje proti němu, pravici vztáhl. Ni o krok dále! zvolal u svatém hněvu, ať Bůh tě na místě nezstrestá! Ďábelskou pýchou jsi posedlý. Tvé libovůle mám býti více poslušen než li zákona duchovního. A zneuctils chrám Hospodinův! Proto zůstaneš v zlořečení a Bůh tě poníží!

• Král, rudý po líci, hrdle, hněvem již litý a slepý, řečí tou jako udeřen a pohledem, velebou přemožen, zarazil se, meč sklonil, váhal, pak obrátiv se pádil z kostela ven a za ním hlučící lovci a láje. Ale jak přišel do svého hradu, znovu ho posedly pýcha a vzdor. Nechtěl uznati svého proviněné a styděl se i hněval, že se dal slovem a pohledem biskupovým tak přemoci. I poslal hned k němu a vzkázal mu, aby již před jeho oči nechodil. Svatý muž tak učinil a hned se vydal z Velehradu na apoštolskou cestu po krajinách, jichž byl duchovním správcem a vůdcem, a všude kázal, křesťanskou víru rozmnožoval a utvrzoval. A tak činil až do své smrti. Ale král zůstal tvrdý proti němu po všechen čas a zapomněl nevděčně, co svatý ten muž pro moravskou říši učinil že jí přinesl světlo pravé víry, že obětoval jeho lidu všechno své dílo, všechen svůj život. Ano ještě ho stíhal a rušil jeho řád slovanský na radu jeho nepřátel z Němec.

• Svatopluk však bez trestu nezůstal; slova Metodějova se vyplnila. Opustiloť štěstí mocného krále, jenž zůstal v zlořečení; z kolika stran vojensky na něj táhli a na jeho lid: Uhři, Poláci, Němci a také Čechové se bouřili a nechtěli mu býti poddáni. Všichni jeho zemi moravskou hanebně drancovali a hubili. Král napínal všechny své síly, aby se ubránil tolikerým nepřátelům, aby odvrátil ty svízele od své říše. Než bouře za bouří šla, rána za ranou a zhouba ustavičná. I prohlédl král a poznal. I prohlédl král a poznal, že již naň přišlo boží dopuštění a že všecko to neštěstí se děje zemi jeho jenom pro něj, pro jeho pýchu a zpupnost. A tu často mu přicházel na mysl biskup Metoděj, proti němuž se tak provinil. Vzpomínal na něj a lítost ho pojímala. Zasmušoval se v duchu, když slyšel, že nepřátelských spoustu přibývá, že země vác a více hyned, když nářek poddaných zevšad se již rozléhal a svíral srdce. Proto povolal lechy a přední zemany, své rádce, a ptal se všech, co má činiti. Než oni žádné rady proti dopuštění božímu mu dáti neuměli. Tu, když ta rada, již svolal ve svém vojenském ležení, navečer skončena, odebral se sám, zasmušilý a smuten, do svého stanu. A více ho pak dvořané a nikdo již nespatřil. Okolo půlnoci vyšel opět ze stanu, to stráž viděla, vsedl na koně u stanu přivázaného a jel tiše spícím táborem. Nikdo si ho nevšiml, stráže pak, jež na kraji ležení stály, poznavše ho, nevzkřikly na něj; uctivě ho pustily, ač jim bylo divno, nač tak pozdní dobou vyjíždí. Nikdo netušil, že již dlouho neměl klidu a spokojenosti ve vší slávě a moci, jak ho svědomí tížilo, že se tak obořil ve vší slávě a moci, jak ho svědomí tížilo, že se tak obořil na velebného dobrodince moravské země, že rušil jeho řád a obřad. V bezesných nocích zkroušeně přemítal na mysli, jak by se kál. Až té chvíle se vzdá toho, co jej k té zpupnosti zavedlo, královské moci a slávy, že nechá všeho, vojska, dvoru a sluhů, pokladů i krásné zbraně, vší moci, kterou hřešil, že opustí vše, aby zbavena byla moravská země neštěstí a trápení, jichž pro něj zakoušela.

• I vyjel pryč z ležení a jel pustou nocí, až dojel na jedno místo na stráni hory Záboru, kdež všude se černaly rozlehlé, neschůdné hvozdy a kde předtím tři poustevníci vystavěli s jeho podporou kostel. V tom černém lese, na odlehlém místě mezi stromy a houštím, probodl mečem hruď svého koně a pak zahrabal ten meč zardělí krví věrného zvířete. bezbranný bral se pak dále tmavým hvozdem neúnavně, modle se, až za ranního svítání přišel k těm poustevníkům. Tentokráte nevěděli, kdo je, ani netušili, neboť ho nikdy předtím neviděli a sám se jim poznati nedal. Než že chtěl jako kajícník odevzdati se službě boží, postům a pobožnosti, přijali ho mezi sebe, a Svatopluk, někdy král moravské říše, byl pokorně poslušen prostých poustevníků. V roubené chudé chýši, v drsném řeholním rouše žil pán, jenž se kdysi odíval sobolinou a drahými sukny a bytoval v rozlehlých, nádherných síních královského Velehradu. Pokud byl živ, zůstal nepoznán ode všech. Teprve když cítil, že se blíží hodina jeho, sám se mnichům vyznal a pověděl, kdo byl a proč sem přišel. A hned umřel jest.

O králi Ječmínkovi

I.

• Když Svatopluk král tak beze stopy zmizel, pomýšleli na Moravě zvoliti sobě jiného panovníka. I hledali, kdož by vladařského stolce byl nejvhodnější. Toho času žil v Přerovsku na hradě Chropíně zeman, pán rozlehlých statků, muž bohatý, u pánů a zemanů vážený, od poddaných milovaný. Vládnul jim lidsky, a maje dar ducha, soudil moudře a spravedlivě. A tak si řekli páni a zemané:

• Nač jinde vladaře hledati, když ho máme mezi sebou!

• I zvolili chropínského pána všichni jednostejně, bez sporů a různic, a jejich volbu chválili po vší zemi a radovali se z nového krále. Ten, aby poznal všechny končiny své moravské říše, objížděl zemi; všude ho vítali s mnohým plesáním a velikou slávou, ať jel na poledne končinami, kde réva zrála, ať požehnanou Hanou, ať na půlnoc i východ i západ dolinami mezi lesnatými kopci. Všude se mu chtěli zachovati; páni a zemané předháněli se o jeho přízeň, lahodili mu, lichotili, dary nosili, radovánky strojili a hlučné hody. Když se pak vrátil na chropínský hrad, zastesklo se mu. Zdál se mu příliš tichý a jako pustý, nic ho tu netěšilo, ani oddaná příchylnost jeho něžné, líbezné paní. Toužilť po hřmotné zábavě. Proto poručil dvořanům, aby vystrojili hody a pozvali k nim hojné a vzácné hosti.

• Páni a zemané v bohatých sukních kožešinou lemovaných, s lesklými šavlemi a meči u nádherných pásů, v drahých čapkách s volavčím peřím sjížděli se do Chropína na pěkných koních v krumplovaných pokrovech. Sjížděli se ze všech končin země, že jim sotva stačil hrad a že čeledi jejich a koňstva bylo plné městečko. I byly na hradě hody, bylo veliké veselí, a ne jednou, ne dvakrát. Přes tu chvíli se panstvo sjíždělo po vůli pánově, besedovali, zábavy strojili, nánetikladná sedání, a pokaždé dlouho hodovali a pili a pili. Když se dělný lid navečer z pole vracel, hřmělo na chropínském hradě veselí; zvučely číše, struny a zpěvy při záři pochodní a svící.

• A když lid, pospav po lopotné práci, záhy zrána se bral zase na pole, bylo na hradě ještě hlučno. I hleděli vážně k panskému sídlu, starostně mluvíce, jaká to správa a co z toho bude. A pokaždé vzpomněli předobré paní Králové. Litovali jí z té duše a povídali si, co zkouší, jak dobrá ta paní všecko to těžce nese a jak se straní radovánek, hodů, jež se jí oškliví. Lid se nadarmo nestaral. Králi již nestačilo ani jeho vlastní, ani královské jmění na takové hospodářství. Proto se jal ukládati veliké daně, nové a nové, větší a větší, a ukládal berníkům, ať žádnému nic nepřehoví, ať třeba i tisknou, když by poddaní nechtěli platit. Již nehleděl lid k chropínskému hradu vážně a s obavou, ale s hněvem a záštím, a již pronaříkali krále a kleli mu. Jen o králové se řeč neměnila. Ba ještě s větším pohnutím o ní mluvili, jak za lid u krále prosí, oroduje, aby ho tak neutahoval, netiskl.

• To pravdu mluvili; žádný však neviděl slz, jež králová o samotě, potají v hořkém pláči proplakala, nikdo neslyšel, jak králi z úzkosti o něho a z lásky srdečně, mírně domlouvala, jak se král na ni osopoval, jak hrubě odbýval, jak se se sklopenou hlavou, všecka se třesouc, vycházela a divže neklopýtla, jak se jí tmělo v očích hanbou a slzami. Až jednou král, když opět uložil novou berni, a králová zase za lid prosila, tím popuzen, ve vzteku vytrhl meč a hnal se jím po své manželce tak prudce, že div uklouzla ze dveří ven. V tom divokém hněvu poručil král, aby ji té chvíle hned vyvedli ze hradu, aby ji neměl ani na očích. A když vyhlédl oknem k bráně, děje-li se po jeho rozkazu, a když spatřil ubohou paní, chytl ho nanovo takový vztek, že vyraziv z komnaty, hnal se za ní s dobytým mečem. Ale králová ho zahlédla včas.

• Než nikde neměla zastání, nikde ochrany. Ve smrtelné úzkosti hleděla kol; nikde však útočiště. Jen lán dozrávajícího ječmene stál u cesty, lán širý a požehnaný, jenž svítil se na slunci krásně bělavý v ourodě bohatých klasů, v záblescích nesčetných vosin. Vraz pohnula se tichá hladina širého lánu. Klasy se rozhoupaly a nad nimi se míhaly zlaté královniny vlasy. Prchala ječmenem, až pojednou v něm zmizela, zapadla jako ve zlatá tůni. A hned se zase ztišily vlny po lánu, hladina ječmene se zavřela, byla tichá jako v bezvětří; král doběhnuv darmo se ohlížel, kam zmizela jeho paní. Ji našly pak vesnické ženy a vedle ní děťátko, jež se jí tu narodilo. Odnesly je do vsi, tam je pečlivě ošetřovaly, a královu daly jméno Ječmínek na památku toho, že se narodil v ječmenu. Král se však o tom útulku dověděl, a nemaje lítosti ani se svým dítětem, dal manželku i syna pryč odvésti. Žoldnéři je zavezli do odlehlé končiny nějaké. Kam, nikdo nezvěděl. Ale králi pak nešlo z mysli, co se stalo. Často vídal usouzenou tvář své líbezné paní a často vzpomněl na jediného synka svého. To nejčastěji, když nabaživ se hostí, kvasů a pusté rozkoše, hledal samotu.

• A pak ho pojalo takové teskno, že poslal posléze pro manželku a dítě, aby se vrátily k němu na chropínský hrad. Poslové přišli, ale sami a vyděšení, a král ustrnul, když uslyšel, že paní králová i králevic zmizeli z toho úkrytu a že nikdo, nikdo neví, kam by se poděli. Král ihned poručil ztracených hledat. První se na hledání vydali Chropínští a z Přerovska všeho, a všichni ochotně, rádi, neboť šli pro milou královnu. Také král vyjel s družinou pátrat po své rodině. I jel tam onam, neminul žádné končiny své říše, projížděl krajem. projížděl horami, po dědinách se sháněl, po hradech, po lesích hledal i slujích, až dojel do širého, tmavého hvozdu na hoře záboru. Tam zahlédl u černé jeskyně starého poustevníka, zarostlého bílými vousy. I ptal se zbožného starce, neví-li o jeho paní králové a synu Ječmínkovi, Vstal poustevník, a stanuv proti chropínskému pánu, přísně na něj hleděl jako soudce a prorocky k němu promluvil:

• Pro své hříchy a viny nejsi hoden své ušlechtilé manželky a svého syna. Ten napraví, co jsi pokazil. Jako ty jsi zkázou moravské země, bude on jejím požehnáním a spásou. Jako tobě klnou, jemu budou žehnati. věz, že ho nenajdeš ani neuvidíš. Zjeví se a přijde, až vlast moravská bude nejhůře sklíčena svými nepřáteli. Až se bude zdáti, že nastává zhouba jejímu lidu, tenkráte přijde ječmínek s velikou mocí, zažene nepřátele a osvobodí Moravu od cizího jařma. Ale ty jdi a čiň pokání!

• Zdrcen na mysli vratil se král na svůj hrad. Poznal svou vinu, svědomí ho soužilo a touha po manželce a dítěti ho mučila. Jako mrak chodil chropínským hradem; lidem se vyhýbal, samotu hledal, až pojednou si sezval zase dvořany, hosti a hýřil. Než veselý ryk cizích ho neutěšil. Naráz nechával tabule, nechával hostí a bez klidu těkal za nocí síněmi, nádvořím, až jednou zoufaje skočil v bezednou studni hradskou

II.

• Věštba poustevníkova o synu chropínského pána letem se roznesla moravskou zemí a lid nepřestal čekati na krále Ječmínka. V chropínském zámku měli pro něj stůl stále prostřený a pokoje uchystány, jako by měl každé chvíle přijíti. Čekali krále i hledali ho, Chropínští, z Přerova města, Žalkovští a jiní po všem Přerovsku. Každým rokem se shromažďovali po městech a dědinách, i zástupem táhli se zbraní v ruce krajinou, dědinami, poli a lesem hledat žádaného, touženého krále Ječmínka, naději lepší budoucnosti. A když bylo hůř a hůře, když poddaný lid za pozdějších věků sténal v robotě, utěšoval se králem ječmínkem, věštbou o lepší budoucnosti. Když pak za císaře Josefa poddaným značně uvolněno, počínali všude po dědinách věřiti, že přišel zaslíbený král Ječmínek, že nastává toužebná doba, kdy bude robota úplně zrušena a plná svoboda všem dána. Proto také ani neuvěřili, když došla novina, že císař Josef umřel. Že je živ, takové přesvědčení se v lidu ujalo, a že se jen ukryl před pány, kteří nepřáli uvolnění selského lidu, že císař mešká v přestrojení mezi lidem a obchází dědiny. A říkali mu zase Ječmínek. To byl nový král ječmínek. Ale vrchnostem se nelíbil. Páni se ho báli a tušili, že v jeho jménu obcházejí dědinami nespokojenci, kteří lid štvou a pobuřují. Proto ho stíhali; za starodávna konalo se hledání tajemného toho krále ve všech obcích celého panství, a to v noci, všude ve stejnou chvíli. Vše, co bylo v panských službách, myslivci, hajní, myslivečtí mládenci, písaři z kanceláří, vrátný, mušketýři, všichni se rozešli se zbraní po osadách a prohlíželi dům od domu.

• Rychtáři a konšelé museli jim býti nápomocni. A když v každém stavení vše bedlivě prohledali, v jizbě, v komorách, ve sklepě, na půdě, a když tak celou vesnici obešli, zastavili se v hospodě, aby se posilnili na panské útraty. Toho však, kterého stíhali, Ječmínka, nikdy nestihli. Ten chodil tajně mezi lidmi dál, tak lid věřil, a utěšoval, že roboty přestanou, že bude všem dobře. V každé obci měl svého známého souseda nebo dva. K těm chodíval na besedu, a to vždy v noci, když čeleď už spala. Přišel z nenadání (byl prostředního věku a postavy dosti vysoké), v plášťi z modravého sukna, s čepicí na hlavě, v dlouhém kabátě, maje modravé nohavice do bot. A ty se svítily vždycky jako zrcadlo, třebaže pršelo, jen se lilo. A sám byl za deště také suchý, na plášti, na čepici ani krůpěje. To ho ten plášť tak chránil, že nezmokl, a také jinak:

• že nemusil spáti ani jísti a ani píti a že žádný ho neviděl, leda ten, kterého chtěl, aby ho viděl. Za tmy se zjevil, přišel zavřenými dveřmi, usedl za stůl, pohovořil, přeptal se svého známého souseda na všelicos, a nejvíce na to, jak se nakládá s lidem na robotách. Pověděl, že přijdou ještě hrubé platy na sedláky, že se bude platit daň ze všeho, i z koštěte. Ale to že bude to poslední, pak že ty nekřesťanské platy přestanou; i roboty že vezmou zasvé. Tak pohovořil, poseděl, chleba však neukrojil, náhle vstal a zas odešel, jak přišel zavřenými dveřmi, a nikdy neřekl kam jde. A nikdy také nezůstal u nikoho na noc. A zase putoval sám tmavou nocí, zahalen čarovným pláštěm, těšitel lidu, putoval mokřinou, blátem, cestou necestou, klidný a jistý, nelekaje se svých pronásledovatelů. Nejednou je potkal, když šli se zbraní chytat ho a vázat. A on šel vedle nich svou cestou dále, král Ječmínek, všech utiskovaných živá útěcha, všech věrných vtělená naděje a víra v lepší budoucnost moravské vlasti, naděje a víra, jež přetrvala bouře věků, jež se nedá udusiti, neutuchne a bohdá nezklame!

Praporec svatého Václava

I.

• V létě zima byla.

• To léta od narození syna božího po tisící, po stu, po dvacet pátého, kdy června měsíce po slavnosti sv. Ducha napadlo sněhu v české zemi a lité mrazy uhodily, takže na mnohých místech stromoví vyhynulo a v horách potoky přemrzly, a ne tenko, ale tlustým ledem, A věc divnější: když pak nastala pravá zima, když všecko bylo sněhem zaváto, letní bouře děsily lidi. To téhož léta řečeného, již koncem jeho, kdy mnozí zaslechli hřímání a viděli znamení blesku před Narozením Páně, v čase adventní, a jiní o štědrém večeru. Silně se pak blýskalo v noci dne sv. Štěpána prvomučedníka. A jen se pak obloha opět zasmušila a visela nízko a těžko, sněhu plná, nad zimním krajem, a již zase ozářila se oslnivými blesky; to druhého dne po Novém roce, zrovna při rozednívání. Tu se nebe zase otvíralo a zsinalé, rudé blesky míhaly se ráz na ráz, až přecházel zrak.

• Lidé se křižovali, o zlých znameních, o vojně mluvili, žeť jistě bude. Jak by nebyla, když se v knížecím rodě krutě zase přeli. Šly noviny zavátým krajem, šly na hrady a hrádky, od podhradí, dědinami, po klášterech, že olomoucký kníže Otík, jemuž říkali Černý, ujel do Bavor, do Řezna, k německému císaři, nepřeje bratranci Soběslavovi knížecího stolce, na který byl Soběslav povýšen láskou národa. Všude opakovali, všude vytýkali, že Ota, sám přirozený Čech, je hrubě nevěrné svému jazyku, že dvoří císaři, že ho prosí o pomoc, jeho i německých knížat, že jim slibuje vše, čeho by jen žádali, jen aby ti cizozemci vytrhli na Soběslava a Čechy. Všude čekali, že se tak stane, neboť věděli, že se nedají Němci dlouho zváti, že se poženou do Čech za peníze a za poddanský Otíkův slib, a též aby se kořistí obohatili. Všem se pak pohnula žluč, když slyšeli, že císař Lotar zpupnou řečí pohnal knížete Soběslava na soud, aby se zodpověděl, jakým právem přijal knížecí důstojnost v Čechách, tu že jenom on, císař, má právo udíleti; ať tedy přijde a zodpoví se před německým soudem, sice že ucítí moc a meč císaře svaté římské říše. -

• Ale všem se v očích zajiskřilo a v radostném souhlase pokřikovali, když zaslechli, co jejich kníže, co Soběslav vzkázal do Němec:

• Že doufá v milosrdní boží a v pomoc svatého Václava i Vojtěcha, že česká země nebude dána v moc cizincům.

• Nebude! Bohdá nebude! všude volali hlasem, rozhodně a chystali se na vojnu. Pomýšleli, že vypukne až k jaru, až sejdou sněhy a povyschnou cesty. Znamení blesků nesvítila nadarmo. Ale vtom za jasné, mrazivé noci ukázala se pojednou na nebi zlověstná hvězda vlasatice. Tiše, hrozivě svítila mezi drobnými hvězdami, v neklidném, třpytivém jejich svitu. Zraky všech se k ní obracely, všude se starostně tázali, co ta ještě přináší, co znamená. A nazejtří přiletěla zpráva od Krušných hor a udeřila jako hrom z čista jasna: že Němci již pole sbírají, že císař nebude do jara čekati, že teď už se chystá do Čech. Od Krušných hor k Šumavě, po jihu země, dolů až k Vitorazi, na východ až k polským hranicím, jichž střežil hrad kladský, na půl noc k lesnému valu Hor Krkonoši a dál až do Žitavské, až po Kámen nad Labem, po vvší české zemi i po Moravě nastalo horečné pohnutí, válečný ruch, náhlé a kvapné přípravy. Nikdo nedbal mrazů i toho, že chumelenice zavívají cesty. Nepřítel se chystal na v pád do země, bylo třeba ji hájiti. A kníže volal do boje, milý kníže Soběslav! Již táhl z Moravy, kde se ujal Otíkova podílu a všude volal do zbraně.

• Slyšeli, jak u zemské brány v Litomyšli pod lesem, jak v Chrudimi, jak v sadské i jinde, cestou i mimo cestu, v kostelích se modlil, jak s lidem se pomodliv, k němu mluvil, aby se nebáli, aby se chystali mužsky, že Bůh nedá potlačiti dobrého práva, že on, kníže, císaři povoliti nemohl a nemůže, to pro čest země a svou, a všude nadšeně opakovali, co řekl županům a zemanům na pražském hradě: Raději bych viděl zhoubu všeho svého rodu nežli potupu a hanbu svého jazyka!

• A tak všude a rádi snímali ze stěn zbraň a zbroj, meče, kopí, mlaty, luky a touly i štíty, bohatší přílbice s nánoskem, kroužkové brně i kožené sukně lesklými plátky pošité, a chvátali každý ke svému župnímu hradu pod korouhev župy. I přibyly houfy ze všech žup, z dalekých, blízkých, přibyly ku Praze, na koních, pěšky, v brni a přílbách i v kožiších, krznech, v čepicích beránčích, vlčích, rysích a jiných, nestejní v odění, stejně však mužného srdce a bitvy žádostiví. Když se tak shromáždilo vojsko českého lidu, poručil kníže Soběslav, aby přichystali kopí svatého Václava, jež chováno bylo v kostele svatovítském, aby je nazejtří, jak vojsko vytrhne, vzali s sebou do pole jako záštitu a ochranu proti nepřátelům. Ale když ráno zasvitlo, když kněží a župané, zemané, lid, hrnuli se do kostela na hradě, kde měla býti sloužena mše svatá, prve nežli by vojsko se dalo na pochod, jediný kníže sám prodléval.

• Meškal té chvíle v komnatě se svým kaplanem Vítem, jejž si dal náhle zavolati. Byl kněz Vít muž celý, muž pro svůj jazyk horlivý, zbožný a statečný, knížeti milý. Teď po ránu oznamoval mu kníže, vzrušen a pohnut, podivnou věc.

• Slyš, pravil, jaký jsem měl této noci sen. Zdálo se mi, že přistoupil k mému loži svatý Vojtěch a poručil mně, abych vzal do války praporec jeho otce, ten praporec že je uschován ve vrbčanském kostele. Divné to bylo vidění, a chci ho poslušen býti. Ale již není prodlení, všichni na mne čekají a je čas, abychom vytrhli. Vypravíme se hned, po mši. Ale ty, kněže milý, učiň mi po vůli; vsedni na kůň a pospěš do Vrbčan přesvědčit se. Vezmi zbrojné s sebou, ať nejedeš sám. Najdeš-li ten Slavníkův praporec, vezmi jej ve jméno mé a rychle jeď za námi, abys nás stihl ještě včas.

• Statečný kaplan, potěšen divným viděním, rozjařen nadějí v pomoc vyšší, ochotně, s radostí a bez meškání, vyplnil vůli svého knížete. Nežli bylo po mši, nežli kníže za zpěvu všeho vojska vytrhl do pole, byl již z pražského hradu. Dva dvorští zemané a několik zbrojených jelo s ním; na rychlých koních uháněli k Českému Brodu, odtud pak dále, mimo Chotouň, rodnou ves Prokopa svatého, jež zůstala vlevo, a jeli dále k Vrbčanům vsi. Ta kdysi patřila k velkému panství mocného Slavníka. Nežli pohasl zimní den, vjížděli do tiché, v sněhu zapadlé dědiny. Nad ní, na mírném návrší, pnul se zardělým nebesům okrouhlý kostel, hrazený vysokým náspem i zdí. Tam plebán uvedl knížecí posly hledat skrýše s korouhví svatého Vojtěcha a jeho rodu. Den zhasínal a šero se kladlo tichou svatyní veskou.

• Kněz Vít, družina i plebán klečící před oltářem ve zdi uhodili na skrytý výklenek a v tom výklenku na starou rouchu, na hedvábný pruh neširoký, od polovice rozdělený ve dva užší pruhy, s vyšitým znamením hvězdy. I zaplesali všichni a poklekli za knězem Vítem, jenž padnuv před oltářem na kolena, hlasem velebil Boha, že jim popřál toho znamení a naděje vítězství do těžkého boje. - -

• Sotvaže sobě a koním popřáli oddechu, již opět vsedli do sedel a chvátali zpět. Nic nedbali noci. Chvátaliť s pokladem, aby včas dojeli vojska. Pádili tichou, mrazivou nocí bez hluku v sypkém sněhu jako vidění, pádili pod jasným nebem, z něhož dosud tiše a hrozivě svítilo zlověstné znamení v míhavém, třpytivém svitu nesčetných hvězd.

II.

• Tak chvátali v noci i za dne, bez únavy, hnali se stopou českého vojska. A byla stopa patrná, zdaleka znatelná, široká to cesta ve sněhu, zdupaná, plná nesčetných šlépějí, znamení podkov i lesklých na slunci pruhů po těžkých saních. Tou cestou ujížděli bez rozpaků stále na sever. Před nimi se vznášel mrak bělavé páry, jak ji vyráželi pádící koně z rozšířených chřípí. Mráz byl, tváře se rděly a stříbrným jíním skvěly se kníry a brady vyzbrojených jezdců a jíním zbělely vnitř uši vytrvalých klusáků i srst jejich i hříva. Již se se před jezdci obzorem zvedl pás Krušných hor v bělostném hávu, již minuli Teplice; za nimi dojeli svého vojska. Kaplan Vít z koně skočil a rovnou se bral do knížecího stanu. I zaradoval se kníže Soběslav, Bohu děkoval, když vše uslyšel. a hned dal hlásiti po všem vojsku, co se jest zběhlo.

• Radostná novina se větrem rozlétla po ležení, a kde kdo byl a mohl, chvátal na prostor ke knížecímu stanu, aby tam spatřil ten div. Tam stál sám kníže, statečný pán, v šubě vzácnou kožešinou lemované, stál na hrubých saních, aby byl ode všech vidín, a s ním kněz Vít. Kníže bez přílby, bez čapky, prostovlasý jako jeho kaplan, vznášel do výše praporec, volaje nadšeně, hlasem daleko zvučným:

• Toť znamení milosti boží! Tu kopí svatého Václava a na kopí, hle, ten praporec, kterýž nám svatý Vojtěch zjevil. A všichni, staří mladí, zemané i obecní lid, smekali, klaněli, žehnali se křížem, a hlasy úžasu, radosti, nadšení i díků nebesům zvučely hlasno kol saní a knížecího stanu. Radostná novina spěla pak ležením dál, až k zásekám, kdež ve sněhu číhali nad úvozy a úžinami vrchů, a dál, až k zásekám, kdež v sněhu číhali nad úvozy a úžinami vrchů, a dál až k předním strážím. Ty nazejtří daly již zprávu o Němcích. U veliké síle se blížil různý německý lid, Sasíků nejvíce a Durynků, Flandřanů, Frísů a Brabantů veliký houf, též Rýňané a ze Švábska a z bavorské země. Nekonečná všech řada se černala cestou mezi zasněženými vrchy, vinula se jako obrovský had vzhůru, dolů a zase do vrchu. Namáhavě, těžko. Byloť neschůdno i koním, i lidem. Sněhem se brodili, do závějí zapadali, smekali se padali. Byl mráz, a potem se zalévali, z koní se kouřilo. Těžká zbroj byla dvojnásob těžká na horských stezkách. Nejeden rytíř, složiv ze sebe odění, kráčel pěšky vedle svého koně. A pěší umdlévali, zastavovali se. Ale rytíř, jenž jel v předních řadách v kroužkové brni, statečný markrabí Albrecht, řečený Medvěd, a vedle něho pán smědého líce a černých vlasů, v plné zbroji, sám Otík Černý, jen kupředu kynuli a pobízeli.

• Tak dospěli výše a již dolů se pouštěli klikatou, neschůdnou cestou, až přední houfy i valný voj se dostaly nadol. Tam v chlumeckém oudolí stálo již české vojsko v úplném šiku. Nad houfy se třepetaly korouhve zářícím mrazivým vzduchem a nad ně nejvýše praporec svatého Václava, praporec všeho vojska. Kaplan Vít jej držel, maje na sobě brnění a přílbu; s ním kolem praporce stálo dobře sto českých pánů s tasenou zbraní, a probošti, kaplané, všichni bedlivá stráž posvátného znamení. Zraky Čechů před se hleděly, kde proti nim stál nepřehledný šik nepřátel. Konec jeho nedozírali, všecko údolí se jím hemžilo a nesčetné blesky od zbraně a zbroje míhaly se nad tím ohromným černavým mračnem. Nastala chvíle rozhodná; všem zabušilo srdce před těžkým, nerovným bojem. Vtom kdosi vykřikl, vzhůru ukázal, a hned všichni pohlédli k nebesům, kdež zářícím vzduchem plul velký orel. Na mocných perutích, široko rozepjatých, nesl se nad českým vojskem a letěl vpřed, přímo k německým vojům. Jak z úžasu ztichl všeliký hlas a hluk, slyšeli všichni skřek velkého orla. Proti Němcům letěl, proti nim křičel, jako by cítil svou kořist. 

• Ještě nezaniklo dobré to znamení, a slyš, mohutný zvuk se ozval nad českým vojskem. Zazvučel zvonů hlas a za ním se rozezvučel zvonů velebný hlahol a nesl se nad hlavami všech. Vše žaslo. Tajemný zvuků proud dojímal vše a všechny povznášel. Líce se jasnila, zrakové zářili a mnozí se chvěli pohnutím. Kněz Vít u vytržení pobledl v tváři a z očí mu vytryskly slzy. Unesen pohnutím hleděl k nebesům a v tom zvolal do ticha plného posvátné hrůzy:

• Ó bratři! Pán Bůh je s námi. Ó buďte stálí! Vizte tam! Vidíte svatého Václava v nebeské záři, sedí na bílém koni, v bělostném rouše a drží kopí s tím praporcem a bojuje za nás. Hleďte, vznáší se nad námi, přejasný - - Svatý Václave, dědici české země! Všichni žasli, oči, ruce k nebi obraceli, mnozí radostí ronili slzy, všichni vtom jedním pomyšlením zapěli ze srdce, s pohnutou myslí Hospodine, pomiluj ny! Údolím daleko, do svahů zavátých strání zvučela velebná píseň, dědictví předků. A jak zahlaholila, kynul z koně kníže Soběslav mečem a všecko vojsko zpívajíc, nadšeno, dychtivo bitvy, vyrazilo proti nepříteli. Zpěv zanikl v bitevní bouři. Bouřila údolím, kde se vojska srazila. Němci se statečně bili, ale nevydrželi. Nemohli. Jako příval vrazili na ně Čechové, zpředu voj hlavní, pak do boků zálohy. Tepali, bili nepřítele, červenou sukni mu stříhali, tiskli ho zpět do úvozu. Němci tam vraženi stáli jako zeď a nemohli ni v před, ni vzad. Padali v zuřivém boji. Sníh kolem se barvil do ruda, prolitá krev však stydla hned mrazem, stydla na šatech, na sněhu, na zbrani i na samých ranách. I začali Němci prchati a zahazovati štíty. Prchal, kdo mohl, nebo do sněhu meč zarážel, o milost, o život prosil a v zajetí se dával. Tak také meziborský biskup i halbreštský, tak hrabě z Lara, i sám markrabí Albrecht Medvěd. Ale ten, jenž byl původa té války, Ota Černý, ležel mezi zabitými. Počet jich byl veliký. Čechové zabili na pětset jmenovaných, ostatní nepočítajíc.

• S hrůzou hleděl z vrchu císař Lotar na děsnou porážku svých; a pomoci jim nemohl. Již i na něj se valilo nebezpečenství. Již i sám pomýšlel dáti se na ústup s těmi, kteří mu zůstali. Ale bylo již pozdě. Čechové založili mu všecky cesty, a probíti se nemohl, nemaje sil. Bez vůle Čechů ani noha by neprošla. Císař byl obklíčen, zajat se všemi svými. Nezbylo než žádat o mír. Jindřich Grojský musil k českému knížeti prosit, aby přišel k císaři. I šel tam Soběslav a jednal velkomyslně. Když císař jej uznal knížetem, když uznal i právo svobodné volby, směl volně odejít. A tak smutně se vrátil do Němec s ostatkem vojska. S ním přikvačil smutek do Němec, a nejvíc na saskou zemi. Ta ztratila na české půdě nejvíce mužů a z tolika vznešených rodů.

• Ale vesele táhlo od Chlumce do Čech vítězné vojsko s přemnohou kořistí. Radostné zprávy letěly před ní; všude s úžasem naslouchali o divné pomoci boží, oznámeních, o svatém Václavu a jeho praporci a mluvili, že ani otcové, ani dědové neměli jsou takové cti, jaké tou chlumeckou bitvou Čechové dobyli. Nevýslovná radost byla po vší zemi a s velikou ctí a slávou vítali v Praze statečného knížete Soběslava a jeho vojsko. Ta chlumecká bitva slavně jest vybojována osmnáctého dne měsíce února léta od narození Páně tisícího stého dvacátého šestého, kteréhož léta také nejjasnějšího kníže Soběslav znovu vystavěl na hoře Řípu kapli sv. Jiří. A tu kapli pak vysvětil Zdík, kostela olomouckého biskup, syn ctihodného letopisce našeho Kosmy.

III.

• A ještě ať zvíte o jiném slavném vítězství našich předků, též o zázračné pomoci za toho oje a podivném vidění, jež přitom měl Jan, syn Svojslavův. To bylo léta 1260, kdy český král Přemysl II. bojoval s Uhry, s jejich králi Bélou a mladším Štěpánem. Dlouho proti sobě ležela obojí vojska na poli Moravském, dole v rakouské zemi na březích Moravy řeky. Na pravém Češi, na levém Uhři a jejich společníci, Poláci, Rusové, Charváti a Srbové a Srbové z bosenské země, Valaši, sekelští Maďaři, i Tataři a divocí Kumáni, jimž také říkali Plavci, i Turci chovaresemští. A všeho bylo sto a čtyřicet tisíc a ještě více, síla veliká, zvláště jízdného lidu. Český král měl jenom sto tisíc mužů. Z těch sedm tisíc bylo českých jezdců od hlavy do paty v kroužkové a plátové brni, na koních také železem krytých. A byly v Přemyslově vojsku Čechové, Moravané, Slezáci a něco pomocných Němců z Rakous a Branibor a Němci a Slovinci z korutanské země. A bylo při králi mnoho znamenitých pánů českých a moravských, pan Vok z Rožmberka, nejvyšší maršálek Českého království, Jaroš z Poděhus, pražský purkrabí, ten opatroval zemskou korouhev na kopí svatého Václava, a kounického rodu Heřman z Rychnova, podkomoří, a nejvyšší komorník Bavor ze Strakonic, též Vilém z Poděbrad a Zdislav ze Šternberka, pak pan Záviše z Falkenštejna otec, Budivoj z Krumlova, a jiní Vítkovici a páni českých a moravských rodů. S nimi pražský biskup a olomoucký a také někteří němečtí rytíři a knížata z říše.

• Tak ležela obě vojska proti sobě a řeka proudila mezi nimi. Žádnému se nechtělo brodit se na druhý břeh před tváří druhého, aby nevzal od něho škodu. I míjel den po dni, a když týden již minul smluvili se králové vzájemnou smlouvou, již stvrdili přísahou, aby Čechové v určitý den, jenž byl jedenáctý měsíce července ustoupili dál od řeky a nazejtří, dne dvanáctého, aby Uhři volně a bez překážek přebředli na jejich břeh, pozejtří pak třináctého, v den sv. Markéty, aby svedena byla rozhodná bitva. Tak sjednáno, tak svatou přísahou stvrdili uherští králové a jejich velmožové. Ale přísahy svých nedbali a proti ujednání, když nalezli brody sobě příhodné, přeplavili se Uhři hned v noci na druhý břeh a tu pak s bezčíslným počtem dne dvanáctého a dne třináctého udeřili na Čechy. Ti, spoléhajíce na smlouvu a přísahy, ničeho se nenadáli a na boj se nechystali. Jejich vojsko nebylo ani všecko pohromadě, neboť mnohé houfy se rozjely na picování. A tak jakmile Uhři se na ně obořili, dostali se Čechové v nebezpečenství velmi veliké. Uher je půlkruhem obklopil, sám silnější.

• Nejprve padl strach na Čechy, když sálavým vzduchem zahřměl zběsilý pokřik Kumánů, když na koních hrnuli se jako nesmírné mračno kobylek, až se třásla země. Ale jak Čechové zazpívali Hospodine, pomiluj ny--, jak nejvyšší purkrabí v železných mužích pozdvihl zemskou korouhev, strach rázem spadl ze všeho vojska a mužský začali boj. A kamkoliv se pak pan Jaroš z Poděhus s praporcem obrátil, všude nepřátelé ustupovali. couvali, obraceli se na útěkk, a železní muži nedošli žádného ourazu, ani jejich koně. Když se ta zuřivá bitva začala, bylo odpoledne a dusno až mrtvo, viděli ti již stáli za valným vojskem v záloze, úžasnou věc: Nad zástupy českého vojska pěších a jízdních, nad spoustou helmic, nad praporci houfů zjevil se pojednou veliký pták, nesa se na rozpjatých křídlech. Byl to orel, ale bělostný, barvy bělejší nežli sníh, a hlava mu zářila zlatem i hrdlo a světlost byla kolem něho. Vznášel se nad českým vojskem, a zrovna nad korouhví svatého Václava. Nad ní poletoval, kdekoliv v kolotání a víření vražedné bitvy se mihla a vlála nesená nejvyšším purkrabím.

• A bělostný, zářivý pták, nastojte, počal růsti a rostl, peruti jeho se šířily šíř, až se rozpjaly nad veškerým železným šikem. Zpod ohromných perutí padl na něj stín jakoby z mraku a halil jezdce i koně. Jen praporec svatého Václava zůstal jasný a světlý, a zlatý jeho hrot zářil a svítil za šera stínu sám jediný a hořel tajemným světlem jako blesk paprsku nad spoustou vojska. -- Pak rázem pohasl, bělostný orel v povětří zmizel a žhavé slunce svítilo zase na všecko vojsko. To v hodinu nešporní, kdy Moravským polem hřměl jásavý pokřik českého vojska, kdy ve mračnech prachu hnali se Uhři divokým útěkem, ve zmatku nazpátek k řece, Kumáni-Plavci, Tataři, Maďaři a všechno jejich vojsko, kdy v šíleném strachu skákali všichni do Moravy, aby se dostali na druhý břeh. Ale hynuli ve vlnách, v proudu, koně i lidé, a tak, že stavili tok řeky, že přes houfy jejich mrtvol mohli Čechové snáze na druhý břeh, zmocnit se bohatého ležení a hojné kořisti uherské.

• Do té uherské války, když na jaře nastávala, chystal se také Jan, Svojslavův syn, statečný zeman. Ale když si koně, zbraň a zbroj všechnu připravil, upadl do těžké nemoci. Tak nemohl do sedla, musil na lože. Tu přeležel nejeden týden. Ale nejvíce ho trudilo a proto teskný býval, že nemohl s králem na vojnu, a pak, že nešly z poke do jeho dvorce žádné noviny, jichž se nemohl dočkati. Jednou, všechen dvůr odpočíval ještě v jitřním šeru, upadl v těžký záchvat, takže přátelé u jeho lože myslili, že nastala jeho hodina. Zsinaloť mu líce, přivřené oko ko by haslo a bolestnými vzdechy zvedla se prsa. Pak utichl, ležel, až líce se počalo měniti; oživlo barvou, rty se usmály, a vtom otevřel oči, zplna a jasně, čile se vztyčil, a sedě na loži, promluvil hlasem radosti plným: 

• Děkujte Bohu! Velebte ho, jakož já ho velebím. Děkujte a slyšte, co jsem té chvíle viděl. Pryč jsem byl na poli v boji, viděl jsem náš český lid, ale nedobře šikovaný proti Uhrům. A ti znenadání na naše uhodili, a zle bylo... Až se mi srdce chvělo úzkostí. A vtom zhlédl jsem, ó slyšte, v jasné záři svaté dědice: nejprve svatého Václavav lesknoucí se brni a přílbě na hlavě. Po boku měl meč ve zlaté pochvě plné perel a v pravici nesl svůj praporec. A za ním svatý Vojtěch v biskupském rouše, pak svatý Prokop opat, ten měl berlu v ruce, a naposled kráčelo pět bratří mučedníků v řeholním rouše.

• Svatý Václav se ohlédl na svatého Vojtěcha a Prokopa a na všechny, i řekl, zřetelně jsem slyše: Naše vojsko mdlí, protože pojďme jemu na pomoc. Jak to pověděl, obrátil praporec proti nepřátelům, kteříž všichni se pak obrátili a prchali, když naši do nich statečně bili, zpívajíce tu sladkou písničku, Hospodine. Jan Svojslavův sepjal ruce a všichni kolem jeho lože se divili a pravili: Jistě dal Pán Bůh vítězství našemu králi! Pak když došly zprávy z pole a vojsko se vrátilo z vojny, ukázalo se najisto, že Jan Svojslavův měl to vidění u vytržení mysli na úsvitě toho dne, kdy Čechové na Moravském poli dobyli slavného vítězství nad Maďary, a to dvanáctého dne měsíce července léta od narození Páně 1260, jak svrchu již psáno.

IV.

• Praporec svatého Václava zmizel za bouří, jež stíhaly naši vlast, a není paměti, jak za své vzal, za které doby. Jen pověst těší, že nebyl zničen rouhavou rukou, že se nestal kořistí cizích, nýbrž že je ve vlasti a zase tam, kde býval a odkud byl před věky vzat v čas hrozného nebezpečenství na záštitu a povzbuzení českého vojska: v hrazeném kostelíku vrbčanském.

• Tam však již neodpočívá v bývalé schráně, nýbrž v bezpečnější, ale také nedostupnější: v chlumku pod kostelem, v pevném sklepení na mramorovém stole. Ticho tam; řinčení zbraně umlklo i hrdin hlas. Ale v šero té kobky, jimž svítí zlatý hrot svatého praporce jako naděje v temnotách protivenství, zaléhá shora ohlas bitevních zpěvů Hospodine, pomiluj a Svatý Václave, Vojvodo české země a svědčí, že potomci nezapomněli, že živa v nich odvaha a že neustanou zápasiti pro právo této země a pro jazyk otců.

O Bruncvíkovi

I.

• Když zemřel kníže Žibřid, tehdy Bruncvík, jeho syn, uvázal se u vládu nad českou zemí. Mladý kníže byl šlechetný a ke všem spravedliví. Ve své říši však dlouho nezůstal. Maje stále na mysli hrdinství nebožtíka svého otce, jeho čest a slavné jméno, rozhodl se v třetím roce svého panování, že se vypraví do světa hledat cti svému jazyku. Můj otec si dobil znaku orla, já pak chci si lva dobýti. Tak řekl své manželce, když ji úmysl oznamoval. Mladá paní se nad tím velice zarmoutila a prosila ho, aby nejezdil, aby se nevydával v nebezpečenství. Když Bruncvík ji nechtěl vyslyšeti, rozplakala se a palačíc jej objala a znovu žádala, aby jí tu samotné, v tesknotě a smutku nenechával. Než Bruncvík srdečně ji těšil, že nebude opuštěná, že vzkázal jejímu otec, aby tu sní byl a jej u vládě zastal. A sňav svůj prsten, pravil:

Tuto ti dávám na svědomí svůj prsten a tvůj prsten z tvého prstu beru.